V lednu tohoto roku navštívil papež František Peru. V Limě se setkal s mládeží. Následující text je částí z jeho promluvy.
Drazí přátelé, máte mnoho vzorů! Myslím na sv. Martina de Porres. Tomu mladíkovi nic nezabránilo ve splnění jeho tužeb, nic mu nezabránilo zasvětit svůj život jiným, nezabránilo mu v lásce, kterou prokazoval, protože zakusil, že Pán jej miluje jako první. Takového, jakým byl. Mulatem, kterému bylo mnohé upíráno. Lidským očím či přátelům se zdálo, že je odsouzen k „prohře“, ale dokázal to, co později tvořilo tajemství jeho života, totiž doufat. Vkládal naději v Pána, který jej miloval. Víte proč? Protože nejprve Pán doufal v něho, tak jako v každého z nás doufá a neúnavně nás dál bude zahrnovat důvěrou. Každému z nás Pán něco svěřuje a odpovědí je? Důvěra v Něho! Každý z vás ať se ve svém srdci zamyslí a zeptá se, co mu Pán svěřil. Co mi svěřil Pán? Co mi v mém srdci svěřil Pán?
Můžete mi říci, že důvěřovat je někdy velmi těžké. Tomu rozumím. V takových chvílích se mohou vynořit negativní myšlenky, když máme dojem, že je mnoho tíživých situací a domníváme se, že jsme vypadli z běhu světa - nebo z mistrovství světa [smích] - a jsme poraženi. Tak tomu ale není, že?
Jsou chvíle, kdy vás může napadnout, že nemůžete splnit svoje životní touhy a sny, ale i přes vyřazení z mistrovství světa je třeba důvěřovat dál. Všichni jsme takovou situací prošli. V takových chvílích, kdy se zdá, že víra pohasíná, nezapomeňte, že Ježíš je na vaší straně. Nepovažujte se za poražené, neztrácejte naději! Nezapomínejte na svaté, kteří nás provázejí z nebe. Obracejte se k nim, modlete se a neúnavně proste o jejich přímluvu, ke svatým včerejška i dneška. Tato země jich má mnoho, protože je zemí „plnou svatosti“. Peru je země oplývající svatostí. Hledejte pomoc a radu lidí, o nichž víte, že jsou dobří, neboť jejich tváře vyzařují radost a pokoj. Dovolte jim, aby vás provázeli, a takto se dál ubírejte životem.
Je tu však ještě něco. Ježíš chce, abyste jednali. Chce, abyste uskutečňovali svoje ideály a předsevzali si, že se budete držet Jeho rad. Povede vás cestou blahoslavenství, nesnadnou, ale fascinující cestou, kterou se nemůžeme ubírat sami, nýbrž skupinově a každý může spolupracovat a vydat ze sebe to nejlepší. Ježíš na tebe spoléhá tak, jako kdysi na svatou Růženu z Limy, svatého Turibia, svatého Jana Macíase, svatého Františka Solana a mnohé další. Dnes se tě ptá stejně jako jich, zda chceš jít za Ním. Jsi připraven – připravena - se za Ním vydat? [odpovídají: ano]. Nebuďme si tak jistí. Zpytujte se, zdali jste připraveni Jej následovat, proste Jej, aby připravil vaše srdce, abyste tohoto byli schopni. Jasné? [odpovídají: ano].
zdroj: www.radiovaticana.cz
celý text je ZDE
Komentáře
Protože nejprve Pán doufal v něho, tak jako v každého z nás doufá
Nevím, třeba zase papež František použil slovo "doufání" pro nějaké mně neznámé hnutí psychiky, ale je zjevné, že Bůh nemůže doufat, a pokud by doufal, nebyl by Bohem.
Doufat může pouze ten, kdo NEVÍ, jak věci dopadnou. Kdo ví, ten doufat nemůže, jako i my, lidé, nemůžeme doufat v to, co se odehrálo v minulosti. Nemůžeme dnes doufat, že komunistický puč v roce 1948 se nepovede, že prezident Beneš demisi ministrů nepřijme. Protože přijal. A tak, jak to my máme s minulostí a přítomností, tak to má Bůh i s budoucností.
Proto Bůh nedoufá.
Už to jednou proběhlo s důvěřováním. Nikdo z těch, kterým se to, že Bůh důvěřuje člověku, líbí, na to nereagoval, nic nevysvětloval, neobhajoval. A tak tomu bude zřejmě i nyní. Lidi významy slov (obsahy pojmů) nezajímají, protože spíš než myslí, cítí. A zde něco blízkého a povzbuzujícího cítí. A nenechají si to kazit myšlením.
Když to myšlení někdy bolí, protože člověk by musel něco ve svém životě změnit.
Jakub Deml v Zapomenutém světle jde tak daleko že Bůh se modlí k člověku? Už se ho nezeptáme jestli ho k takové úvaze vedl rozum nebo cit. Řekla bych že obojí a že to nestojí v protikladu. Je to takové trochu Jikuovské téma rozum versus cit
Deml byl zapadlý básník, který psal pro hrstku čtenářů, František je učitel církve, který hlásá ze střech všem.
Otázka je tedy na místě: co tím myslí? A protože k němu tato otázka nedoletí, mohl by se jí chopit někdo jiný.
Já to nevím. :-)
Ale taky by mě to zajímalo.
Bůh má pro člověka-každého-připravený plán. Ještě než ho utvoří v lůně matky,zná ho. A to že důvěřuje člověku...to jde nějak proti rozumu? Nechápu.
Proto by bylo dobré, kdyby na otázku odpověděl ten, kdo to chápe.
Je to takové trochu Jikuovské téma rozum versus cit
Já nemám nic proti citu.
Jde jen o ty situace či výroky, kdy rozum jde proti citu.
Cit říká A a rozum říká nonA.
Pak jsou jen 3 možnosti.
1) Prohlásit cit za mýlící se (v této konkrétní věci) a dát přednost tvrzení rozumu.
2) Prohlásit (apodikticky?) rozum za blbost (nelze totiž jinak než rozumově ukázat, že se rozum mýlí) a dát přednost citu.
3) Rezignovat na princip sporu, že A a nonA nemůže platit zároveň, a ponechat si obě tvrzení jako pravdivá.
Já tomu rozumím tak že Bůh má pro každého připravený úkol. Důvěřuje člověku že bude to co pro něj připravil hledat a svůj úkol splní. Ikdyž ve své moudrosti ví jak to dopadne, se stejnou důvěrou přistupuje ke každému člověku-i k tomu,kdo na Boha kašle...
Proč by se jinak hněval na svévolníky a odměňoval věrné..,když předem ví jak bude kdo žít?
tak já to zkusím.
V Bibli (SZ) je tahle mluva zcela běžná - Bůh se hněvá, mění svůj záměr, slitovává se atd. - Je to antropomorfní, je to nedokonalé, ale je to nedokonalé a antropomorfní vyjádření toho, že Bohu "nejsme ukradení", že je Bůh zjevující se v dějinách tehdy, když to neumíme lépe. Tenhle způsob mluvy je vyvažován negativní teologií, ta je ale v běžné modlitbě velmi náročná a myslím si, že Bůh věděl, proč dovolil takto o sobě mluvit v Bibli
nejde u toho zůstat a trvat na tom, že tohle je přesné vyjádření. Ale pořád se tady lidskými prostředky a lidskou zkušeností snažíme vyjádřit něco, co lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo...
Kdybys chtěl @JiKu nebo vy @RomanS povzbudit mladé lidi k odvaze hledat,co jim každému jednomu Bůh svěřuje za úkol v životě,jaká slova byste volili?
Ale to jsi řekla docela dobře. Ano, Bůh svěřuje jednomu každému nějaký úkol.
Není to práce za mzdu. Není to "splníš, budeš odměněn, nesplníš, budeš potrestán". Je to velkorysá nabídka tvůrčí spolupráce na Božím díle. Nabídka určená všem. Na člověku je porozumět/neporozumět, přijmout/odmítnout. Bohu na té lidské odpovědi záleží.
To jsou všechno (svěřit, nabídka, spolupráce, záležení na odpovědi) slova/termíny/pojmy/atributy, které mohou projít tou trojstupňovou metodou připisování atributů Bohu (je to dobré? odejmeme veškerou privaci, povýšíme nade všechny meze).
V důvěře je neodstranitelná privace nevědění, proto je Bohu nepřipsatelná.
Epimetheus: To je dobrý postřeh. Když se podíváme na starozákonní obraz Boha, je to většinou obraz Supermana. Někoho, kdo funguje podobně jako ostatní bohové okolních národů, jen je jaksi lepší, mocnější.
Pak je tam pár míst (Mojžíš & hořící keř), kde Bůu vyjadřuje svou naprostou výjimečnost. Nesrovnatelnost. Je to filosofická odpověď/výpověď Boha o sobě.
Židé si jí sami sobě zakázali. Prý z úcty.
Máme se jí taky zakázat? No, můžeme, ale z úcty už to nebude. Bude to myšlenková lenost? Pastorační pohodlnost?
Pro mě je rozhodně Bůh, který ne_důvěřující daleko více, než Bůh důvěřující, natož pak bezmezně.
JiKu: nějak tomu nerozumím, hlavně té poslední větě, a chtěla bych...mohl byste to napsat nějak trochu jinak nebo podrobněj?
Ne jen že bych chtěl, já dokonce i s mladými lidmi mluvím a povzbuzuji je. A všechno co jim říkám, říkám tak, aby když se zeptají, co tím chci říct, jim to dokázal vysvětlit. Takže kdybych řekl, že Bůh v ně doufá, byl bych hotov jim vysvětlit, že to neznamená totéž, jako když doufá člověk. Ale já to, že Bůh doufá, neříkám. Protože toho nevidím dobrý analogický smysl. Já bych namísto doufá, důvěřuje, řekl třeba: je na vaší straně, nadržuje vám, fandí vám. Ale u těchto žovialit bych nezůstal.
@inspra: Má to být takhle:
Pro mě je rozhodně Bůh, který JE ne_důvěřující daleko více, než Bůh důvěřující, natož pak bezmezně.
ne_důvěřující neznamená nedůvěřující a podobně ne_doufající není nedoufající
Bůh ani nedůvěřuje ani důvěřuje (ani doufá ani nedoufá). Bůh který něco z toho dělá - v tom smyslu, který ta slova znamenají - není vševědoucí Bůh, ale někdo, kdo něco neví.
Jasné, dík.
Co Boha vede k tomu že má pro člověka úkol? On všemohoucí potřebuje aby s Ním člověk spolupracoval? Papež to slovo "Bůh doufá" řekl v nějaké souvislosti-tady v souvislosti s mulatem který byl v lidských očích odsouzen k prohře. Ten mulat uvěřil a jak papež říká vložil svou naději v Pána, že zatímco lidé okolo v něj nedoufali a odepsali ho,Bůh ho neodepsal-protože -proč?? Proč to Bůh udělal. Tak použijte jiné slovo než že v něj doufal. Třeba důvěřoval tomu klukovi? ☺
Důvěřovat je na tom stejně jako doufat.
Ani já neodepisuju ty, kteří jsou jinak odepsaní a to nejsem tak dobrý jako Bůh :-) Proč to dělám? To jsou úplně jiné otázky. Otázka zní, jaký na Boha přenositelný (analogický) význam má doufání a důvěřování.
Co Boha vede k tomu že má pro člověka úkol? On všemohoucí potřebuje aby s Ním člověk spolupracoval?
Nepotřebuje. Bůh je tvůrčí, rád tvoří. A protože stvořil člověka k obrazu svému, tak i člověk (není-li moc porochňanej hříchem a nesmyslnými ideologiemi) je tvůrčí. A Bůh zve člověka z čiré dobroty, protože chce pro něj dobro, ke svému tvoření jako spoluautora. A protože nejlépe ví, jak se člověk může realizovat, tak to má pro něj jako úkol.
Bůh ho neodepsal, protože proč?
No, to bychom museli udělat nejprve rozbor toho, co je to odepsat/neodepsat. A zjistit, zda něco takového (případně v jakém smyslu) to lze či nelze přičítat Bohu.
Já bych odpověď viděl na první pohled tak, že Bůh nikoho odepsat nemůže, protože odepsat někoho je jakási privace, něco nedokonalého, špatného.
Já se domnívám, že i ten mulat by pochopil, že "odepsat někoho" je něco špatného, a že pokud věří, že Bůh je nejvyšší a totální dobro, tak nikoho odepsat nemůže.
Pokud ovšem by ten mulat nevěřil, že Bůh je jen dobrý, pak nevím, jak mu můžou psychicky pomoct slova nějakého papeže Františka, že Bůh v něho doufá.
A věříte že Bůh může být zklamaný z člověka? Že se na něj hněvá? Jaký na Boha přenositelný (analogický) význam má hněvání se?;-)
Já se domnívám, že ta slova o doufání jsou nějakou nedomyšlenou mechanickou interpretací teze, že všechna aktivita vychází primárně od Něho.
Ergo pokud já mám doufat v Boha, musí Bůh nejdřív doufat ve mě.
Je to sice ubohé uvažování, ale alespoň uvažování. Tj, dá se to pochopit a vyvrátit.
HelenaH: Napište, co to znamená "být zklamaný". A pak se spolu můžeme zamyslet, jestli takový Bůh může být.
To není otázka víry.
U toho hněvu nevím. Zase by to záviselo na přesném vyjádření toho, co je to hněv. Ale myslím, že Bůh může trestat.
Člověk málo kdy dokáže trestat, aniž by se hněval.
Je nesmyslné bavit se o slovech, pokud se nedohodneme na tom, co ta slova znamenají.
Že vám do toho skáču...Napadla mě interpretace "Bůh v tebe doufá"....: Bůh ví, že jsi stvořený jako dobrý a můžeš dobra dosahovat, když budeš chtít?... a protože je dobrý, chce abys chtěl a pomáhá ti, abys uvěřil a chtěl....
Taky často čteme že si Bůh někoho vyvolil. K něčemu konkrétnímu si vyvolil konkrétního člověka. Jen tak náhodou si vybral? Asi důvěřoval tomu člověku že to dá? Proč vám to slovo že Bůh doufal v toho člověka tak vadí? Kdyby nedoufal, dal by tomu člověku tu důvěru?
Jaký na Boha přenositelný (analogický) význam má hněvání se?
Není to emoce hněvu jako u člověka, ale neslučitelnost Boha se zlem, konkrétně hříchem.
Když člověk hřeší, tj. "dělá" zlo, dostává se do konfliktu s Bohem - dobrem - a tím se Bohu protiví. Přestože Bůh je stále stejný, stejně dobrý a milující, tak na straně hříšníka, který nechce opustit hřích, je hněvajícím se, totiž neslučitelným (s jednáním hřešícího) a ponoukajícím (ho toto jednání opustit), což je subjektivně zakoušeno v pocitu viny.
Vrátil bych to zpět k úvodní otázce: co by mohlo u Boha znamenat, že doufá?
Napřed bychom si měli říct, co to je doufání, co je to doufat něco, v něco, v někoho.
Pak se můžeme bavit o tom, v jakém smyslu či zdali je něco z toho, co značí doufání, přenesitelné na Boha, totiž neruší to nějaký jeho atribut, jemu něco nutně vlastního (např. vševědoucnost).
Tak jako např. hněvání (a trestání) - analogicky převedeno - neruší Boží dobrost.
Na to odpověděl @Jiku hned v prvním komentáři-Bůh nemůže doufat PROTOŽE ví.
Já myslím že může doufat PŘESTOŽE ví ;-)
Co myslíte slovem doufat?
Český slovo doufat má jen jeden význam..Když doufám já člověk,předpokládám ale zatím nevím jistě. Když Bůh,předpokládá,a ví jistě...
Trochu zbytečně jste se v té papežově promluvě zadrhli na tom jednom slovíčku. Mně to přijde povzbudivé ale já papeže Františka čtu jinak než vy
Ta otázka už žije nezávisle na tom, co František řekl. Netřeba moralizovat, že jsme se kdesi zadrhli.
Může Bůh doufat?
Říkáte:
člověk doufá = předpokládá ale zatím neví jistě.
Bůh ví jistě a předpokládá - tj. neví jistě.
A a nonA současně
Nechci moralizovat. Omlouvám se. Jen Boží a lidské doufání-tedy předpokládání-nestavím do jedné roviny jako vy.
Spoustu výrazů používáme v souvislosti s Bohem i člověkem a nejde mezi ně dát rovnítko. Protože Bůh je dokonalý a člověk ne
Ne já, ale vy stavíte do jedné roviny to, co člověk a co Bůh:
doufat = předpokládat, ale zatím nevědět jistě
Bůh ví jistě a současně doufá (neví jistě).
To nejsou moje teze, ale vaše (a je to nesmysl). Já se ptám, v jakém smyslu - analogicky - by bylo možné přenést doufání na Boha. To jste nijak nenaznačila. Já bych to rád udělal, ten analogický převod, ale nevím jak, pokud smysl slova doufat je "předpokládat, ale zatím nevědět jistě".
Já jsem ale od začátku nepřistoupila na to Jikuovo, že doufat v případě Boha znamená nevědět...
Potom slovo doufat neznamená to, co jste napsala:
doufat = předpokládat, ale zatím nevědět jistě
Vy jste na nevědět u Boha nepřistoupila, dobře. Co ale potom to doufat znamená v přenesení na Boha?
Doufat u Boha musí mít nějaký jiný význam (nesmí tam být to nevědět), ale pořád v něm musí být něco společného, nějaká podobnost (analogičnost), kterou můžeme na Boha pravdivě vztáhnout. Co by to mělo v případě doufání být?
Už se nechci opakovat. Boží doufání je jiné než lidské. Doufat pro Boha neznamená nevědět. To vymyslel JiKu,vy jste se s tím ztotožnil a já ne.
Jako že lidské doufání v sobě nemá vědění, protože je člověk nedokonalý a Božské doufání má v sobě vědění, protože Bůh dokonalý je? Proč se tomu teda ale říká doufání, co to lidské a Boží spojuje, že se pro to používá jedno slovo?
"Doufat pro Boha neznamená nevědět"
Přitom doufat (vaše vlastní definice) = předpokládat, ale zatím nevědět jistě
Takže co to je Boží doufání? V čem je podobné lidskému doufání? Co totiž zbude z pojmu doufat, když z něho odstraníme nevědět?
inspra: Proč se tomu teda ale říká doufání? CO to lidské a Boží spojuje, že se pro TO používá jedno slovo?
Ptáte se přesně.
Zbyde tam právě to předpokládání?
Člověk neví ale Bůh VÍ. Bůh předpokládá a ví.
Inspra-ono SE tomuto tak neříká. Papež to slovo použil a dodal v té větě že nás Pán zahrnuje důvěrou. Mně to povzbudilo. Tečka.
Zkus si přečíst celou tu promluvu. Je krásná
To jste tomu nepomohla. Předpokládat je pravděpobní vědění o budoucím. Jak to převést na Boha? Nějak analogicky? Jak?
Netřeba umravňovat inspru. Ona nemluví o Františkově promluvě, ale o pojmu doufání a jeho analogické přenositelnosti na Boží bytí. Nebavíme se zde přece o kráse promluvy a o tom, jak vás či někoho jiného povzbudila. To zde nikdo nezpochybňuje.
Jé proč takto? Vůbec inspru neumravňuju, jen jsem jí poradila aby přečetla v jaké větě a jaké souvislosti to slovo papež použil.
Pokud si tu promluvu přečtete a chápete slovo doufání které tam papež použil tak jako JiKu-je to váš boj,ne můj. Já mezi Boží a lidské doufání rovnítko nedávám.
Omlouvám se Evi @inspra
Já jsem se ptal, jak chápete slovo doufání. A z vašeho chápání toho slova vycházím. Celou diskusi výše se držím právě vašeho chápání toho slova. O tom se může každý i vy sama zpětně přesvědčit.
Co je lidské doufání, na tom panuje shoda.
Že lidské doufání nemůže být Boží doufání, na tom taky panuje shoda.
Co je to tedy Boží doufání?
RomanS & JiKu: Nesmysl. Něco takového být nemůže.
HelenaH: Nevím, co je Boží doufání, ale něco takového být přece musí.
jiku: k "to je dobrý postřeh" - no není můj. Tenhle problém v některé eseji rozebírá Lewis. Ale nemůžu to najít...
Ve zkratce řečeno: nevědění je nutným (esenciálním) znakem doufání. Jakmile ho odejmeme (nahradíme věděním), zaniká doufání.
Podívejte se do slovníku synonym slova doufání-ani náznak nevědění tam není. Řekla bych,že...tvrdíte něco co nevíte
http://synonymus.cz/doufani-341/
To jste tvrdila vy sama: doufat: předpokládat, ale zatím nevědět
Ta synonyma, pokud jsou skutečně synonymy, v sobě to nevědění obsahují.
Nevědění NENÍ synonymem doufání, ale jeho pojmově obsahovým prvkem.
Tak jo?
Dobrou noc
Můžete si to zítra, pozítří, kdykoli zpětně přečíst a třeba vám to docvakne. Že se tak jednou stane, v to doufám.
Když já jsem jiná než vy. Mně když si přečtu že Pán doufá v člověka a zahrnuje ho důvěrou (takhle to papež řekl v té promluvě) vůbec nenapadne že by v tom Božím doufání jako hlavní mělo být Boží nevědění...
Omlouvám se redakci že jsem to tu takto zaplevelila;-) A za článek moč děkuji
Moc děkuji-děsný mobil
No a mohli bychom začít znovu: Co je to Boží doufání? Víme, co je (lidské) doufání: že jeho znakem je nevědění. Bůh ale nemůže nevědět. Tedy Boží doufání je co? Atd., všechno je výše řečeno.
S těmi antropomorfismy to bude nejspíš tak, že jsou dva typy lidí.
Jedni, aby Boha pro sebe přijali, musejí mít jeho konsistentní, vnitřně pokud možno co nejméně rozporný mentální obraz. Tedy nemůže mít vlastnosti, které se navzájem vylučují (přičemž co to je navzájem se vyučovat není vůbec jednoduché bezchybně promyslet).
Druzí, aby Boha pro sebe přijali, se do něj potřebují empaticky vcítit. A já uznávám, že Bůh těch prvních je pro empatické vciťování velmi nesnadný objekt.
Ovšem Bůh, do kterého se vcítit lze, není buďto Bůh vůbec, nebo není vnitřně nerozporný, což je vlastně totéž.
Kdo se tedy vciťuje, uctívá s největší pravděpodobností falešného boha.
Jo, abych nezapomněl, je ještě třetí typ lidí, kteří aby Boha nějak připustili, nesmějí o něm mít představu žádnou (něcisté). Ale o ty teď nejde.
?"do Boha se empaticky vcítit"-ach to je zase blábol...
omlouvám se, že tu vždy jen tak skočím - leželo mi to v hlavě a tak jsem to u lewise našel, ani jsem to nezkomolil tak moc jak jsem se bál.
,,Nikdy však - teď ani nikdy jindy – nesmíme podlehnout myšlence, že když jsou antropomorfní
představy naivním projevem naší slabosti, jsou proto abstraktní pojmy doslovnou pravdou.
Obojí je stejně zavádějícím ústupkem.“
Víc toho přepíšu až večer. Ne samozřejmě jako definitivní pravdu, ale jako obhajobu papeže Františka, se kterou se budou muset vypořádat (a bude to jistě poučné)
Zatím ale píšete mimoběžně. Nejde o antropomofismy vůbec (ani o Františka), ale o to doufání.
Jinak doufám, že dobře chápete, co je to abstraktní, co je pojem a co je představa. A co se myslí antropomorfní představou.
Jsou antropomorfismy, jako třeba že se Bůh hněvá (viz výše). Ale i že Bůh slyší, že vidí, jsou antropomorfismy. Lze je analogicky na Boha - který nemá oči a uši - převést, tedy bezrozporně myslet jako eminentně vlastní Bohu (je na to dávno zavedený způsob - afirmace, negace, eminence - a antropomorfismy, které známe z Písma, jím úspěšně prošly).
Nebavíme se zde tudíž o antromorfismech vůbec, natož že bychom je shazovali, posmívali se jim jako méněcenným výpovědím o Bohu. Jde pouze o antropomorfismus "Bůh doufá".
Jestli epimetheus (nebo kdokoli jiný) chce přispět k diskusi, ať neopisuje Lewise, který se tím nikde nezabývá, ale nechá doufání projít filtrem afirmace-negace-eminence. Co z toho na konci zbude.
Nebo ať na to jde nějakou jinou cestou, pokud o nějaké ví.
Bůh který všechno ví se ptá Adama "kde jsi?" Ježíš se ptá nemocného "co pro tebe mohu udělat?" Ptát se přeci znamená nevědět. Bůh Otec i Syn se přesto ptají....Myslím že stejně jako se Bůh může ptát a přitom vědět,může doufat a přitom vědět:-)
Že Bůh doufá nebo předpokládá mi to přijde zbytečné, nesmyslné. To by se pak vlastně Bůh mohl i stresovat. :-)
Protože, když doufám já, tak mám strach, nervy, obavy třeba ať tu autoškolu ségra dá nebo hlavně ať moc to dítě nekřičí u doktorky, ať u té babičky v klidu zaspí a tak :-)
A nemůže to být ztraceno v překladu? Já nejsem angličtinář, takže dám na Vás - je stejná problém věta - protože v něj měl Pán důvěru?
Do you know why? Because the Lord had trusted him first; just as he trusts each of you and will never tire of trusting you. To each of us the Lord has entrusted something and the response is to trust in him. Each of you reflect in your heart: “What has the Lord entrusted me with?” Let everyone reflect: “What is it in my heart that the Lord has entrusted me with?”
nebo možná: "protože Pán mu věřil jako první"
překladač mi vyhodil tohle:
"Protože Pán mu nejprve věřil"?
HelenaH: Ptát se přeci znamená nevědět.
Ne. Nevědět není pro ptaní nutnou součástí (jako je tomu u doufání). Učitel, když se ptá žáka, není to proto, že by nevěděl (naopak ví a chce (i pomocí ptaní) předat to, co ví).
@Mirabel při doufání se stresovat? To snad ne. Asi to vzdávám
epimetheus: ta věc žije svým životem bez ohledu na ten text. Alespoň já zde neřeším Františka, ale trzení "Bůh doufá".
Věřit je synonymem doufat. Ve výsledku je to prašˇjak uhoď: Bůh nemůže věřit.
Fakt nevím, co je na větě "Bůh mi dal důvěru (Bůh mi věřil) jako první, tak bych mu měl teď věřit (že to zvládnu) nesmyslného. Tím, že mi Bůh dal jisté schopnosti a možnosti mi opravdu ukazuje, že chce abych naplnil své schopnosti a možnosti. Já to reflektuji a upevňuji si svou víru.
S Františkem tu začal pan Jiku s veselou glosou: "Nevím, třeba zase papež František použil slovo "doufání" pro nějaké mně neznámé hnutí psychiky."
epimetheus: Mám tomu rozumět, že na tvrzení "Bůh doufá" nevidíte nic nesmyslného, nebo mluvíte o něčem jiném?
je něco špatného na: Do you know why? Because the Lord had trusted him first; just as he trusts each of you and will never tire of trusting you.
( má intence v tomto případě byla reagovat na to, že se nikdo neozve a nevysvětlí, jak to František myslel, nebo jak to může dávat smysl - jde mi tedy o jeho text)
ale tím nijak nezpochybňuji to, že se teď díky Vám snažím přijít na to, proč je "Bůh se rozhněval" v pořádku, zatímco "Bůh věří člověku" ne
Mně jde o to, zdali je možné bezprozporně (aniž by to byl nesmysl) myslet, že "Bůh doufá" či "důvěřuje".
Nevidím způsob, jak pojem doufání přidělit Bohu a přitom zcela nezrušit pojem doufání (nemyslet tím něco úplně jiného).
Doufám, že na to přijdete. Návodu k tomu máte v diskusi dost.
Vždycky jsem si říkala, proč poslal Bůh Jonáše do Ninive. "Doufal", že se jeho obyvatelé obrátí? Ne, on to věděl. Tak ale proč říkal, že je zničí, když věděl...?
RomanS - vy anglicky umíte. Řeknete mi prosím, jestli tento konkrétní text papeže Františka je rozporný v tom smyslu, který tu řešíme? O to šlo Epimetheovi. A na to druhé se opravdu snažím přijít. Jsme rád, že vy můžete doufat (ale i se rozhněvat)
slu-nicko: To už se ptáte na něco úplně jiného. Na nějaká proč. Ale i na tohle vám jistě někdo hezky odpoví. Třeba že bylo pro Ninivany, Jonáše a i nás všechny důležité, tuto vůli Boží vyslovit: nezměníte-li se, budete zahubeni. Vidíte pro to rozpor v Bohu?
Tady jde o to, zdali se s Bohem slučuje nějaká vlastnost, zde doufat.
"...tuto vůli Boží vyslovit: nezměníte-li se, budete zahubeni."
No ale tam žádná výzva ke změně právěže nebyla.Bůh Jonášovi neřekl, aby je vyzýval k obrácení. Jonáš volal jen "Ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno."
No ale nebudu se Vám plést do diskuse...
epimetheus: já umím anglicky blbě. Pokud chcete překlad preciznější než je ten Glaserův, musíte se obrátit na někoho jiného. Pochybuji ale, že věta "Pán doufal v něho, tak jako v každého z nás doufá" by mohla mít nějaký jiný význam, tedy být někde mimo synonyma doufal-důvěřoval-věřil.
Já chápu, že citově je to člověku (možná většině lidí) jaksi blízké a srozumitelné, hřejivé a - jak říká hlavní protagonistka tohoto vnímání - povzbuzující, že se jim řekne, že Bůh v ně doufá, že jim důvěřuje.
Ale otázka zní, co by se tím mohlo bezrozporně myslet. A tam mám zato, že jde o nesmysl.
slu-nicko: Pragmaticky to mělo tento účinek, neboť Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ.
Já jsem se Romane do té diskuse zapojila hlavně kvůli s prominutím drzosti a nadřazenosti s jakou Jiku kvůli jednomu slovíčku, navíc vytrženému z kontextu píše o papežově "hnutí psychiky"..takže jde v této diskusi o papeže,ne že nejde. Papež chtěl mladé povzbudit k důvěře v Boha který ke každému člověku přistupuje s důvěrou. Tak se placejte dál ve slovíčku doufat. Melte dál že doufat je nevědět...něco si tím zřejmě dokazujete ale je to už trapné;-)
Trapné je to, že se se mnou stále bavíte o něčem jiném. A nakonec mě začnete urážet a psychologizovat. Díky.
(Faktem je, že v papežově promluvě se mluví jen o důvěře /prošel jsem angl., něm., fr., šp, a it. verzi/. Doufání tam dosadil až P. Glaser.)
Já jsem těch vašich invektiv o moralizování atd.musela v této diskusi skousnout víc. Nedíky.
http://w2.vatican.va/content/francesco/en/angelus/2018/documents/papa-francesco_angelus-peru_20180121.html
Jak vás Buonasera svojí pastorací hezky v jedno spojuje...
Je docela možné, že Buonasera myslel "Bůh spoléhá", řekl "bůh věří" a blbec Glaser to přeložil jako "bůh doufá". Toho si samozřejmě všimne JiKu, napíše k tomu poznámku a SJW přispěchá se svými sprosťárnami, aby vše vyjasnila.
Kde je BBB1? Není snad nemocen?
@Adalberto: Prašť jako uhoď.
Jaký je rozdíl mezi větami "Doufám, že prezident Beneš demisi nepřijal" a "Důvěřuji Prezidentu Benešovi, že demisi nepřijal."?
Proč jsou obě tyto věty nesmyslné?
No protože víme, že jí přijal.
Proto jsem svoji poznámku dal do závorek. Pravým důvodem bylo, že jsem neodolal příležitosti pochlubit se, že jsem schopen číst papežské promluvy anglicky, německy, italsky, francouzsky a trochu španělsky. :-P
***********
Stejně mi přijde jazykově zajímavé, že Bůh nám může svěřit úkol, ale z povahy věci nemůže důvěřovat.
Jazyková zajímavost je z pojmového hlediska - a o to jde - nezajímavá. Nejde o slovíčka (kdo si myslí, že jde o ně, nechápe, o co jde), ale o to, co znamenají.
Přidám něco k samotnému článku - textu promluvy:
"Jsou chvíle, kdy vás může napadnout, že nemůžete splnit svoje životní touhy a sny"
Jsou nejen chvíle, ale u některých setrvalé vědomí, že nemůžete splnit svoje životní touhy a sny, že se nikdy v životě nesplní. Nějaká prohra ve fotbale je proti tomu holé směšné nic. Tehdy potřebujete povzbudit, že ten útrpný nesmysl, život jako děj psaný idiotem, který musíte snášet, má jakýsi smysl. Smysl za horizontem života a smrti.
Je uprostřed tohoto vědomí povzbuzením slyšet, že vám kdosi důvěřuje? Já bych řekl, že v takové situaci vám musí nějaké důvěřování nebo doufání ve vás přijít jako absurdita navrch všemu.
Život jako děj psaný idiotem...:-))) Vy nejen že víte, jak povzbudit, ale jste i poeta...hezký.
Ovšm že na něj někdo spoléhá, to by snad někoho možná trochu povzbudit mohlo, ne?
Za mě: ne, protože bude zklamán...:-)
A také přidám něco k samotnému článku - ne k jeho obsahu, ale recepci: Zajímalo by mě, co vás, kdož jste ho četli, přimělo si jej přečíst a zamyslet se nad ním. Mně by stačilo jedním pohledem zjistit že je to nějaký Buonaserův text pro mládež a dál by mě nězajímal. Co jste čekali, že vám přečtení toho textu přinese? Přece číst něco, o čem mohu předem předpokládat, že to nebude příliš zajímavé ani přínosné, je ztrátou času. Nebo snad jde o nějaký druh tiku, nutkavého jednání, jak když se po vysmrkání, než ho sbalím do kapsy, vždy podívám do kapesníku, i když předem vím, co v něm uvidím - a není to nic pohledu hodného, podobně jako Buonaserův text? Nerozumím tomu a pokud mi to někdo vysvětlí, budu vděčný.
inspra: Ale dokážete si představit, že někoho jiného by to povzbudit mohlo, ne?
Na něj spoléhá, je pro něho důležitý právě na tom místě... to ano. Pokud ten někdo má plán, neomylný záměr který nedohlížím a pomůže mi.
Že mi důvěřuje, vyvolává zoufalství, že sám neví a stojí to na mně - někom, kdo si sám nemůže absolutně důvěřovat.
Sofomorón: jo, určitě.
Proč to čtu já? Nečtu tuhle rubriku pravidelně, ale mívá to víc důvodů...protože si říkám, že v tom třeba bude i něco zajímavého, něco, co ještě nevím; protože mě zajímá, co se sem vybírá ke čtení; protože si chci odpočinout od čtení něčeho těžšího něčím krátkým; protože to komentoval někdo z mých přátel...
Z pohledu deismu má pravdu JiKu a RomanS, ale deismus nepotřebuje kromě antropomorfismu doufání, ani antropomorfismus hněvání a ani antropomorfismus vědění (Bůh ví).
Je naprosto bez účelné se vyjadřovat způsobem: autor doufá, autor se hněvá, autor ví... .
sofomorón: to je spíš otázka, proč do toho zde člověk vstupuje: proč něco čte a komentuje. Obecně vůbec a potom proč konkrétně něco.
spitfire: No, z hlediska deismu... brát to můžeme z různých hledisek. My zde vespolek (nejen my s JiKu) to bereme z hlediska teismu a katolické víry.
Jakou mají všemožná výchozí hlediska (monistická či dualistická) relevanci? Jsou libovolně axiomaticky volitelná a jde jen o to, udržet konzistenci systému podle zvoleného hlediska? Tuto libovolnost nemůžete očekávat od realistů.
Takže: proč by měl být pohled deismu důležitý?
Jsme na dovolené v brdském kraji a stojíme teď u mohyly, kde spáchal sebevraždu Bohabojný a Bohem obdarovaný Jakub Jan Ryba. Nějak mně když čtu poslední komentáře pana Romana mrazí při pohledu na toto místo.
@HelenaH: Nerozumím...
To nevadí @slu-nicko,to se stává
HelenaH chce říct, že pokud je Bůh její Bůh, je J.J. Ryba v nebi, pokud je to Bůh RomanaS, je v pekle.
Je to sice blbost, ale chce to říct.
Vůbec v tom nehledejte nic proti panu Romanovi. Mrazí mě z toho co psal životě psaném idiotem..
Měl to být smířlivý komentář. Kde je pan Ryba nevím a ty jsi Jiku zbytečně zlý když takto útočíš
Smířlivé komentáře se podle mě píší jinak.
Já nejsem zlý a neútočím. Snažím se odpovědět slu-nicku, co jsi tím komentářem myslela. Stačilo napsat "ne, to jsem nemyslela". Nebo to vysvětlit slu-nicku rovnou, když napsalo, že nerozumí.
Ty si totiž myslíš (nebo to alespoň píšeš), že když slu-nicko nerozumí, tak to nevadí.
Ale já dobře vím, že když slu-nicko nerozumí, tak mu to vadí hodně. Slu-nicko rozumět chce. Někteří lidé už jsou takoví. Divné?
když slu-nicko nerozumí, tak to nevadí.
To je velmi dvojznačné. Když slu-nicko nerozumí HeleněH, jde o to, komu to nevadí.
Vcelku je jasné, že to nevadí HeleněH. A mě je jasné, že to vadí slu-nicku.
Tak vadí to v tom případě, nebo to nevadí?
mně je jasné. Sorry.
Podívej jak jsi ihned odpověděl místo mě. Ani jsem nestačila rozepsat se a vysvětlit že mi běží hlavou ten Romanuv včerejší komentář,že přemýšlím jaké rady dostával asi pan Ryba od svého zpovědníka ve chvílích svých bojů...ten komentář byl pro Romana. S ním tu celou dobu diskutuji a jeho komentář na který reagovala včera Inspra mi vrtá hlavou a moc o něm přemýšlím.
Jestli se @slu-nicka moje odpověď dotkla,omlouvám se moc.
@HelenaH: Martin umřel nejenom v den bratrových narozenin, ale taky den před mou druhou svatbou. Kdybych to viděla ve filmu, řekla bych si, že ten scénář psal idiot.
Moje životní touha a sen - mít oba své kluky zde, živé a zdravé - se mi na tomto světě nikdy nesplní. Trpím tím a budu trpět, co budu živa. A slova, že (Bůh) mi důvěřuje, mi to utrpení opravdu nijak neumenšují.
Z Romanova komentáře mě nemrazí, ztotožňuji se s ním.
Píšu že mě mrazilo při pohledu na místo skonu pana Ryby. A myslela pritom na komentář Romana. A přemýšlím o něm moc.
Vím že trpíte...a je mi to moc líto ale mám strach že ať napíšu cokoliv nebo nenapíšu nic,bude to špatně
budu trpět, co budu živa. A slova, že (Bůh) mi důvěřuje, mi to utrpení opravdu nijak neumenšují.
Tady se dotýkáme obecnějšího problému.
Lidé jsou různí a jejich bolesti a problémy jsou taky různé. Proto by se duchovní představitelé a vůbec všichni, kteří jménem Boha hovoří k lidu, měli vystříhat udílení duchovních rad útěch na veřejnosti, ante faciem omnium populorum.
Takové rady a útěchy se mají dít mezi čtyřma očima a mají být zaměřené na konkrétního člověka a konkrétní problém.
Veřejně by měli vykládat Písmo a vyučovat obsah křesťansaké víry a morálky.
Ale oni ne. Nějak se jim to veřejné udílení rad a útěch zalíbilo :-(
Tragikomické je, že křesťanský lid takovéto útěchy poslušně radostně trpí. Pastýři jsou povzbuzeni, jak blízko jsou ovcím a v tomto duchu pokračují.
No tak aspoň ať to zazní tady: možná pro někoho slyšet, že mu Bůh důvěřuje, je útěšné, ale vedle toho, že je to (teo)logický nesmysl, to v mnoha jiných právem vyvolává něco velmi neútěšného.
Takže: proč by měl být pohled deismu důležitý?
Abych dokázal přesvědčit, že je deismus správný, musel bych mít víc než jen koncepci.
Závidím vám, že je Bůh, kterého můžete rozhněvat.
Máto ale jednu vadu na kráse. A při vší úctě, tady bych teo(logiku) netahal.
Jsem fascinován antropomorfismem Bůh ví... . Bavilo by mě sledovat jak si s tím problémem poradí - třeba - někdo jako Bertrand Russell. Vůbec by se to netýkalo svobodné vůle, ale teorie množin. Chtěl bych, aby někdo formátu B. Russella, prověřil, zda je ten antropomorfismus korektní. Mně se zdá, že ne-e.
Napřed by musel ukázat, že teorie množin o tom může vůbec něco vypovědět. Jak, pomocí čeho by to dokazoval? Pomocí teorie množin?
Klasicky to řeší teorie analogie. Pouhá matematická logika k tomu nemá přístup.
Pouhá?
Nikoli, dostatečná!
Ukázat může přímo na tu frázi (na ten antropomorfismus). Přístup k tomu samozřejmě má, pokud by neměla, nedala by se ta formulace Bůh ví (všechno) ani předkládat.
Nemám čas číst celou diskuzi, třeba to v ní je a já se jen opakuji....
Podle mě jde o to, že Ježíš byl člověkem a Bohem a měl a má stále týž emoce... Může se hněvat. doufat, milovat.... Do poslední chvíle doufal, že se Jidáš obrátí.... Dával mu šanci a jak to skončilo víme.... I my jsme Jidáši.... Ježíš žil tak, jako my, i když bez hříchu... Hněval se na lidi, kteří prodávali v chrámu a rozmetal jim stoly.... Bylo mu lidí líto, když byly jako ovce bez pastýře.... A podobně....
My jsme lidé a máme svůj vlastní rozum, city a vůli... Kde bychom bez Boha byli.... On nás potřebuje a my Jeho, bez spolupráce to nejde....
A také se myslím, že zde píšou ti, kterým daná slova nebyla přesně adresovaná.... Nechci se nikoho dotknout, ale už nejsme zrovna mládež.... Já už teda ne....
Šlo o povzbuzení a vyjádření názoru Svatého otce, tak proč ho pitvat... Asi jsem v tomhle trochu "omezená", ale nevadí mi, že Bůh může doufat, zlobit se, hněvat se, milovat... To by podle mě Vám mohlo vadit, že Bůh miluje a diskutovat o tom... On je Láska, to bezpochyby... Ale podle mě některé diskuze postrádají smysl.... Asi i proto už signály nepotřebuji.... Nevím....
Nechci se nikoho dotknout, ale tohle mě teď napadlo a mám potřebu to napsat.... A asi je to taky tím, že čas strávený na sociálních sítích bude využit k něčemu jinému, ale nepopírám jejich význam.....
To by podle mě Vám mohlo vadit, že Bůh miluje a diskutovat o tom...
Třeba kdybyste si tu diskusi přečetla, tak by vám došlo, že by nám to vadit nemohlo.
Víte co? Když signály nepotřebujete, tak sem nelezte. Je zcela nesmyslné nepotřebovat signály pro diskuse, které se tady TAKY odehrávají. Můžete nepotřebovat ty diskuse, ale nepotřebovat signály můžete z jediného důvodu: nepotřebujete nic z toho, co se tady odehrává. A že se tu odehává různé různě.
Přeji vám užitečnější trávení vašeho času, než který věnujete psaní takovýchhle komentářů.
Já Klárko-stará bába- jsem reagovala i kvůli komentáři Romana hned na začátku (hned druhý komentář jestli si uděláš čas a přečteš si ho). I mně ta papežova promluva povzbudila a potěšila-možná i proto že jsem se nezadrhla na slovíčku které když tu promluvu přeložil jiný překladatel tam nakonec nebylo-což je celá tragikomedie téhle obrdiskuze?. Z jedupoznámky toho pána si nic nedělej
Jedupoznámka toho pána... ach jo, to je tragikomedie.
A musím říct, že mě to uráží, protože zcela vážně jsem se (jsme se) snažili vysvětlit, proč Bůh nemůže doufat (ani důvěřovat - je to prašť jak uhoď), pokud doufat (důvěřovat) znamená to, co znamená. A za druhé, nikdo nezpochybňuje, ani já ne, a napsal jsem to, že promluva (že Bůh člověku důvěřuje) někoho povzbuzuje, utěšuje atp.
Možná myslela HelenaH jedupoznámkou tu mou o tom, že když Klarysa signály nepotřebuje, tak jí tu nikdo nedrží.
HelenaH píše poznámky tak, že je těžké rozumět, co tím myslí. Kdyby to byl někdo jiný, skoro bych řekl, že to dělá schválně.
Moje jedupoznámka (v případě, že by správná interpretace HelenyH byla ta moje) přeje Klaryse úspěch v tom, co deklaruje, že se chystá dělat. Vskutku jedovaté.
:-)já osobně jsem "reagovala,vysvětlovala,obhajovala"-dělala jsem přesně to co jste v druhém komentáři předpokládal že to "nikdo z těch komu se to líbí neudělá"
I mně to stálo spoustu času a myslela jsem to "zcela vážně".
Reagovala jsem na tvou radu ať sem Klára neleze....!
Myslím že lézt sem může kdykoliv kdo se zaregistruje
Jenže RomanS myslel s tím obhajováním a vysvětlováním to, proč podle případného oponenta může Bůh doufat, kdežto tys vysvětlovala a obhajovala, proč to papež řekl. Takže jste se míjeli v předmětu.
Lézt sem může kdo chce. Jen mě trochu irituje, když sem leze a píše, že jsou signály (alespoň pro něj) k ničemu.
Mělo by to smysl, pokud by to byl jeho/její poslední příspěvek na signálech, ale na to je to příliš málo patetické.
Není to pravda- a kdo si tu diskusi přečte celou a zkusí být nestranný,uvidí co jsem psala
Na to, aby viděl, co jsi psala, stačí, když si jí přečte celou, nemusí být ani nestranný :-)
HelenaH: vy píšete:
Na to odpověděl @Jiku hned v prvním komentáři-Bůh nemůže doufat PROTOŽE ví.
Já myslím že může doufat PŘESTOŽE ví ;-)
Kdybyste na tom netrvala, že Bůh všechno ví, tak bych se vás zastal, ale vy trváte na svém bludu.
Když doufáte (důvěřujete) můžete maximálně předpokládat, prognózovat... .
Nejsem spitfire ani "filozof",ani deista ani fatalista. Věřím v Boha který přestože všechno ví, člověka nevnímá jako loutku které nalajnoval její úlohu a její jednání. Každé lidské bytosti dal svobodu!...a jako se svobodnými s námi jedná.
Jiku, tu Vaši reakci jsem čekala.... Díky za to, že se mohu svobodně rozhodnout zda a kdy signály zruším.... Začátek diskuze jsem četla a souhlasím s HelenouH. A celou si jí číst fajn nebudu... Jdu radši do kaple....
Díky za to, že jsem zde mohla prožít hezké chvíle, trolly bych nekomentovala a taky díky za to, že tu už být nemusím.... Signály mi byly útočištěm a spojovníkem v dobách, kdy jsem se hledala, přátel moc neměla a byly pro mě sítí, opravdu.... Vírou se propojovat můžeme a i když jsme různí, můžeme se doplňovat a ne do sebe narážet....
Požehnanou neděli všem +
Napište, v čem s HelenouH souhlasíte. Jinak budiž Vaše obočí, brva po brvě, pomalu vytrháváno i nadále, až dokud tak neučiníte.
Díky za to, že se mohu svobodně rozhodnout zda a kdy signály zruším....
Naštěstí signály zrušit nemůžete, i kdybyste se 100x svobodně rozhodla.
díky za to, že tu už být nemusím....
Někdy jste musela?
@sofomorón "Napište, v čem s HelenouH souhlasíte. Jinak budiž Vaše obočí, brva po brvě, pomalu vytrháváno i nadále, až dokud tak neučiníte." Tenhle příspěvek byl myšlen jak? To mi nějak nedocvaklo totok (především ta část s obočím).
Taky mi přijde poněkud úsměvné, že namísto toho aby se signálníci radovali z promluvy Svatého Otce Františka, tak se tu hnidopiší s jedním slůvkem. Notabene možná nešťastně přeloženým (teda naštěstí zdaleka ne všichni si z toho vzali jen to hnidopišení ;-)). A píšou se tu perly jako: "třeba zase papež František použil slovo "doufání" pro nějaké mně neznámé hnutí psychiky". Ták, taky sem si zahnidopišil (svět se otočil o 360°).
Další nominalista (ten, který si myslí, že se bavíme o slůvkách).
Zajímavá debata. Jak se to tu hemží slovy doufat, spoléhat, věřit, vědět... Nemohla jsem si nevzpomenout na Žid 11,1 (Ale chvíli jsem to hledala): Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
Pravda ale je, že kdybych si zaměnila "věřit Bohu" za "věřit člověku"-z pohledu Boha, tak by to valný smysl nedávalo.
Naproti tomu se hlásím k těm, kteří se cítí být povzbuzeni myšlenkou, že mi Bůh něco jako důvěřuje (dobře, asi to je nonsense), ve smyslu, že mi říká: To dáš!
Každopádně ještě že ty Signály mám, protože ten verš z listu Židům - přesně to jsem dneska potřebovala slyšet! ;-)
Bůh něco jako důvěřuje (dobře, asi to je nonsense), ve smyslu, že mi říká: To dáš!
Nestačila by vám představa, že vám Bůh fandí?
Fandit Bůh může.
"Něco jako důvěřuje" nemá obsah ani rozsah.
PS: Je otázka, jestli může Bůh říkat někomu, že to dá, pokud ví, že to nedá. Lhal by.
Ale připouštím, že tomu, o kterém ví, že to dá, může klidně říkat "to dáš!"
S maximální metaforou a v přeneseném smyslu by se možná dalo říct, že Bůh něco jako důvěřuje tomu, o kterém ví, že mu může něco jako důvěřovat. Je to sice blábol (řeč bez smyslu), ale pokud by vám pomohlo, je blábol lepší než nepravda :-)
Fandit - tohle slovo nemám moc ráda, připomíná mi to fotbalové či jiné šílenství. Nejsem fotbalista (i když syn by si to moc přál).
Spoléhat se mi přijde lepší.
Navíc fandit v čem? Abych si splnila "svoje ideály" a "svoje životní touhy a sny"? Hledat vůli Boží mi přijde jako jistější cesta. A když člověk pak slyší "To dáš!", tak ho někdy skoro až mrazí.
Fandí, nadržuje, podporuje, obhajuje, je na tvé straně - to vše je smysluplně přenesitelné na Boha ve vztahu k člověku, který usiluje o dobro, bojuje svůj boj se zlem. A je to povzbuzující i utěšující a přitom to není nesmysl jako věří, doufá, důvěřuje.
Navíc fandit v čem? Abych si splnila "svoje ideály" a "svoje životní touhy a sny"?
Nechápu otázku "v čem?".
Přece ono původní "důvěřovat" je úplně stejně "v čem". A pokud důvěřovat ve všem, tak stejně může být fandit ve všem.
JiKu - To už vlastně nebylo k debatě. Spíš k článku.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.