„Avšak jeho bažiny a mělčiny ozdravěny nebudou, bude se tam získávat sůl.“(Ez 47, 11)
foto: Carly, www.flickr.com, cc)
Ve středu jsem prožila nádhernou neplánovanou svátost smíření. Náš kamarád kněz byl u nás na večeři a já ho poté poprosila o společnou modlitbu. Najednou se to trápení, ten hnis z mé rány začal řinout ven. Už před asi pětadvaceti lety mi náš tehdejší kněz při jedné zpovědi řekl onu úvodní větu z proroka Ezechiela. Možná to znáte – je nějaká oblast, ve které pořád hřešíte – u někoho je to břitký jazyk, u jiného třeba přejídání, u dalšího vzteklost, u jiného oblast sexuální. A i když se snažíte, i když jste to Pánu mnohokrát odevzdali, padáte pořád. Nejdřív to člověka příšerně štve. Chce se přece polepšit, chce tu zátěž odhodit. Ale přijde moudrý zpovědník a cituje Ezechiela. Přeloženo do praktického jazyka: „Lído, tuhle oblast Bůh uzdravit nechce, protože touží po tom, abys byla pokorná, abys byla závislá na jeho milosti. On ví, jak tě to trápí, ví, že tě to zahanbuje, ale zároveň tě udržuje v závislosti na něm. Ty sama díky tomuto ostnu, na který stále narážíš, jsi milosrdnější k druhým. Neodsuzuješ, ale chápeš. Víš, že pouze ‚milostí Boží jsi to, co jsi‘. Víš, že nebýt jeho, kdo ví, co bys byla a kde bys dnes byla. Skrze tuhle tvou krvácející ránu proudí do tvého života milost a láska a pochopení k bratřím a sestrám.“
Je to velmi osvobozující poznání. Není lehké to přijmout, protože člověk je zvyklý plnit úkoly, dělat si čárky, zvyšovat výkony. A tady jde „jen“ o to, stále znovu pokorně vyznávat – nemám na to. „Jsou ve mně takové hlubiny, že kdyby mě, Pane, tvá milost nechránila, byla bych schopna snad každého hříchu. Jsem jako kojenec, který potřebuje pít Tvoje mléko, potřebuje se schoulit do tvého klína, touží po tom, abys ho jako marnotratného syna přijal, oblékl, dal mu prsten a pozval ho na hostinu. Ano, ani můj hřích mě nemůže od Tebe oddělit. Jediné, po čem toužíš, je moje touha, moje láska, moje návraty.“
Ta rána nemusí být vždycky jen hřích, může to být nějaké trápení, které vlastními silami nemůžeme vyřešit, nějaký vztah, který je bolavý, může to být i tělesná nemohoucnost, nebo snad i něco na mém těle, co mi vadí. Ta rána je někdy překrytá strupem a je na chvilku klid, ale jindy ten strup cosi odloupne a krvácí. Je to ale životodárná krev, která proudí, a já cítím, že jsem živá, že svoji ránu můžu dát do Kristova probodeného srdce a v tom je obrovská útěcha a naděje.
Z knihy Mixér
@Krasnazena
Komentáře
Nevím. Pokud by Bůh opravdu nějakou část člověka záměrně neuzdravoval a nechal bolavou proto, aby byl člověk na Bohu závislý, tak by byl podle mě docela krutý...
@BBB1: tak dejme tomu, že TEN ČAS, kdy to uzdraví, je na něm? To by šlo?
Nešlo. To by pak znamenalo, že záměrně oddaluje uzdravení, aby byl člověk na něm závislý...
@BBB1: Tak to berte jako ten osten - Sv. Pavel. Kdybychom nic takového neměli, pak bychom casto Boha ani nepotřebovali.
Jako že nám tedy Bůh záměrně dává osten, abychom ho potřebovali? To je teda docela kruťák :)
@BBB1: A kdo říkal, že Bůh nemůže být kruťák? Jsi nikdy nečetl Bibli? Z Bible víme o Božích skutcích. A z jeho skutků víme, že je divoký i tichý, krutý i milosrdný, tvrdý i milostivý, žárlivě zamilovaný a oddaně milující. Víme, že dokáže trestat i odpouštět a víme, že dokáže usmrtit stejně jako probouzet k životu nebo ničit stejně jako tvořit. A s absolutní jistotou víme, že chce, abychom došli do Božího království. A proč ne zrovna po cestě, na kterou nás popostrčí nějakým zraněním? Zranění nezpůsobuje Bůh, zranění si způsobujeme sami, On toho jen využívá. Žárlivě zamilovaný muž či žena je schopen/schopna udělat cokoliv, aby člověka, kterého miluje dostal/a k sobě. Proč nemůže Bůh, žárlivě zamilovaný, využít zranění k tomu, aby si i toho nejmenšího z maličkých přitáhl k sobě?
Pokud by Bůh využíval zranění nejmenších z maličkých k tomu, aby si je k sobě přitáhl, tak by to byl záludný psychopat. Což podle mě není, proto s výše uvedenou teorií polemizuji...
@BBB1: V tom případě se nabízí otázka: "Jaký je tvůj Bůh?"
@BBB1 jestli mohu, možná .. nevidíte ten rozdíl.? Bůh totiž není člověk, nelze jeho počínání interpretovat lidskou psychologií. Natož ho diagnostikovat. Bůh je Bůh. A tečka. Není naším úkolem řešit proč co dělá, motivaci, kterou má či nemá. Naším úkolem je řešit sama sebe a v tom nám zkrátka Bůh pomáhá prostředky, které máme interpretovat zase v rámci našeho vlastního života. A pakliže si jej občas personifikujeme, nebo jako vy psychologizujeme, nepřestávejme mít na zřeteli, že se jedná o pouhé naše vlastní projekce a nikdy ne o to jaký je Bůh a co, jak a proč koná.
Pokud nelze chápat chování Boha, pak ztrácí smysl se o cokoliv snažit - protože stejně nevíme, co po nás Bůh chce.
@BBB1 nepíši nic o chování Boha, ale o našich představách o něm samém. Co po nás Bůh chce poznáme- na to máme v sobě od něj nástroje, nicméně nám nepřísluší rozbory toho proč, co jak dělá a pokud přesto motivaci jeho chování řešíme, musíme si uvědomit, že se jedná o pouhou zjednodušující personifikaci, která nevypovídá o něm, nýbrž jen o nás a našich projekcích.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.