Ignác z Loyoly, světec tohoto týdne, byl především hluboký mystik, muž modlitby a světec. Narodil se r.1491 na zámku Loyola v Baskicku, dostalo se mu dvorské výchovy (1506-1517) a sloužil jako důstojník ve vojsku španělského místokrále Navarry, tedy ve službách císaře Karla V. Při obraně Pamplony proti Francouzům 1521 utrpěl těžké zranění na noze. Byl dlouho upoután na lůžko a tu u něho došlo ke změně smýšlení. Obrácení se dovršilo následující poutí k Matce Boží Montserratské. V tichu samoty v Manrese (březen 1522-únor 1523) prožil mystickou přeměnu; tam vznikl první náčrt proslulých Exercitia spiritualia, knížky duchovních cvičení a rozhodnutí, že v budoucnu bude vyhledávat jen větší slávu Boží. Od té doby bylo jeho heslem Omnia ad maiorem Dei gloriam (Všecko k větší slávě Boží). Na pouti do Svaté země (červen 1523-leden 1524) v něm uzrál plán stát se knězem. další léta se věnoval studiu a kněžské svěcení přijal v roce1537. V tu dobu v něm vzrůstalo rozhodnutí založit řád. Statuta, která navrhl, potvrdil papež Pavel III. 27.září 1540. Spolubratři zvolili Ignáce za prvního představeného Tovaryšstva; od té doby zůstával v Římě, věnoval se svému úkolu a jeho řád rychle rostl.

 

 

 Byl jedním z největších mystiků; jeho mystika však byla bez jakéhokoli subjektivního blouznění. Byla nazvána mystikou služby, byla to střízlivá oddanost Kristu jako Pánu. V církvi viděl dále žijícího Krista.

Bral velmi vážně tajemství vtělení. K Bohočlověku Ježíši Kristu patří vše lidské, ubohé, slabé; to vše vzal na sebe, aby to spasil. Ecclesia spiritualis (pouze duchovní církev) je neskutečná, a proto i nekřesťanská. Instituční církev - to byl pro něj dále žijící Kristus. Proto ani na okamžik neváhal dát se této církvi k dispozici, střízlivě, realisticky, směle a bez výhrad. Měl zrak otevřený pro svět, který náleží Kristu. V něm se uskutečňuje tajemství spásy. Žil v mystice otevřené světu (K.Rahner).

 

 Nikdy o církvi nepochyboval, neboť dovedl rozlišovat lidské od božského, uznával toto lidské a byl ochoten je snášet. V tom se odlišuje od reformátorů, ba byl v této věci přímo jejich protikladem.

 

Zásady svého církevního postoje sepsal v knížce exercicií a tak s nimi obeznámil milióny lidí. Pokyny, které tam udílel, neboli Pravidla správného církevního smýšlení, určily duch potridentské doby. 

 

Všecko, co reformátoři z neporozumění nebo ze slepé horlivosti odmítali, protože to uráželo jejich spiritualismus, učil chápat v hlubším inkarnačním pohledu a zařazovat do širší souvislosti: zpověď, přijímání svátostí, mši sv., řeholní sliby, úctu svatých, pouti, odpustky, bohoslužebné obřady, posty a zdrženlivost, obrazy a výzdobu kostelů atd. 

 

Zdůrazňoval, že se nemá mluvit stále jen o pouhé víře (sola fides), ale také nabádat k dobrým skutkům, jinak lidé zvlažní a zleniví. Nemá se mluvit stále jen o tom, že všechno činí pouze milost (sola gratia), protože z toho vzniká veliké nebezpečí, že se vzdáme svobody. 

 

Nikdo nemá právo vykládat Písmo sv. podle vlastního subjektivního mínění (sola Scriptura), ale nejvyššímu učitelskému úřadu církve přísluší, aby je autenticky interpretoval.

 

Ignác neustále zdůrazňoval starou katolickou nauku o spolupůsobení Boha a člověka, milosti a přirozenosti. Proti jednostrannostem reformátorů kladl katolickou syntézu.

 

 Modli se, jako by všecko záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen. 

 

Nechtěl restauraci předreformačních poměrů, ale vnitřní oživení a obnovu zdravého náboženského a církevního ducha. Od pouhého potírání bludů a neřestí si nic nesliboval. Nikdy se neodvolával na reformátory a nebojoval ve svých spisech proti heretikům. Chtěl lidi přivádět na pravou cestu a zachraňovat jejich duše láskou a poučováním.

 

V úžasně krátké době rozšířili Ignácovi odchovanci tohoto nového ducha a lidé se mohli opět radovat ze štěstí katolické víry. Nejvýrazněji se tato radost projevuje v uměleckém hnutí té doby, v baroku. Říkalo se mu jezuitský sloh; ve skutečnosti není jen uměleckou formou, ale výrazem nového nábožensko-církevního životního pocitu. V tom smyslu nemá nic společného s protireformací (umění protireformace), nýbrž výhradně s katolickou obrodou po reformaci. Barvou i tvarem vyjadřuje v nevyčerpatelné plnosti tryskající nový život víry. Barok brzy zdobil katolické domy Boží, zvláště jezuitské, přenášel na lid shromážděný k bohoslužbám radostný vnitřní i vnější pohyb.

Při smrti sv. Ignáce (1556) měl řád již asi 1000 členů, o dvacet let později to bylo 4000, kolem r.1600 již 8520, a koncem 17. století 20.000.

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Holič a řeholníci
Jakýsi holič stříhá řeholníky zdarma. Jednou přijde do kadeřnictví dominikán. Holič si nenechá zaplatit. Na druhý den najde u dveří 12 perleťových růženců. Také františkán se rozhodne nechat se ostříhat. Ani od něj holič nevezme ani korunu. Ráno najde za dveřmi 12 křížků ze sv. Damiána. A nakonec do holičství zavítá jezuita, který s povděkem přijme bezplatnou službu. Druhého dne ráno stojí před vchodem ještě před otvírací dobou 12 dalších jezuitů. 

 

Na golfu
Dominikán, františkán a jezuita se domluvili, že si zahrají golf. Když ale přišli na golfové hřiště, zjistili, že je už obsazené nevidomými. Dominikán se hned začal modlit: "Děkuji ti, Bože, že i oni si mohou zahrát!" Františkán se bil v prsa, neodvažoval se ani pozvednout oči vzhůru a jen tiše zašeptal: "Pane, jak jsem byl špatný a zkažený! Vždyť jsem myslel jen na sebe!" Jezuita obrátil oči v sloup a utrousil: "Dobrá, Bože, uznávám, že i nevidomí mají právo se občas pobavit. Ale uznej zase ty, že by si příště klidně mohli zahrát v noci!" 

 

Protiotázka
"Proč vy jezuiti vždycky na všechno odpovídáte protiotázkou?"
"A proč ne?" 

 

Rovnost
Františkán, dominikán a jezuita se přeli, který řeholní řád je nejlepší. Ohnivé debaty nebraly konce, rozhodli se tedy řeholníci napsat Duchu svatému, aby jejich spor rozsoudil. Brzy dostali z nebe dopis následujícího znění: "Milí přátelé, zanechte svého sporu! Je zcela zbytečný. Vždyť všechny řeholní řády si jsou přece rovni. Váš Duch svatý SJ" 

 

Prakticky založený
V pokoji sedí benediktin, dominikán, františkán a jezuita. Najednou zhasne světlo. Benediktin se bez rozpaků dál modlí breviář, protože ho umí nazpaměť. Dominikán referuje o podstatě světla a temnoty. Františkán chválí Boha, který člověku dává také shovívavě zahalující sestřičku tmu. A jezuita jde ven a vymění pojistky... 

 

vybráno z  www.jesuit.cz