Svatý František z Pauly se narodil 27. března 1416 v jihoitalském městečku Paula chudým, skromným a zbožným rodičům Jakubovi Martolillovi a Vienně z Fuskalda. Přišel však na svět s vážnou oční vadou, a proto ho rodiče svěřili v modlitbě sv. Františkovi z Assisi a slíbili, že když bude syn uzdraven, dají ho na votivní rok do františkánského kláštera. František byl skutečně zázračně uzdraven a v roce1429, když mu bylo 13 let, ho doprovodili rodiče od konventu s. Marco Argentano, kde pak žil a pracoval jeden rok s bratry františkány.

(foto: CP369, www.flickr.com, cc)

Ti si zbožného a pracovitého chlapce velmi oblíbili a chtěli, aby zůstal s nimi. On ale řekl, že to není vůle Boží, a po tom roce s rodiči odešel. Vydali se pak společně na pouť do Říma a Assisi a v Loretě mladý František odevzdal svůj život Pánu slibem čistoty. Cestou se setkával s různými poustevníky, jejichž způsob života se mu velmi líbil, a cítil, že ho k takovému životnímu stylu Bůh volá. Proto když se vraceli domů do Pauly, zůstal v lese za městem a začal tam poustevničit. Věnoval se modlitbě, rozjímání, obdělával půdu, rozmlouval s lidmi, kteří k němu přicházeli. K sobě byl náročný a přísný, Pánovu volání citlivě věrný a postupoval stále od dobrého k lepšímu. Aby se však mohl ještě více a nerušeně věnovat modlitbě, odešel dál od města do paulánských kopců do jedné jeskyně. Celé roky takto přebýval v samotě a ve skrytosti a usiloval o naprosté obrácení svého srdce k Bohu.

Původně nechtěl založit nějaký řád ani reformovat církev, nikdy a na nikoho nepoukazoval a nikoho nekritizoval, chtěl prostě žít s Pánem a pro něho. Kolem roku 1435 se však k němu začali přidávat první společníci, sepsala se první pravidla života a stavěly se první konventy v Paule, potom v Paternu, Spezzanu a na dalších místech Kalábrie.

Svatý Archanděl Michael mu v jednom zjevení předal znak CHARITAS, a tak se zrodili poustevníci sv. Františka. Roku 1470 bylo jeho poustevnické hnutí schváleno na úrovni diecéze a r. 1474 bylo potvrzeno papežem Sixtem IV. Dlouho se již vědělo o Františkově svatosti a o zázracích, které dělal. Putovaly za ním velké zástupy lidí z celé Kalábrie. Všechny s láskou přijímal a sloužil jim, uzdravoval jakkoliv nemocné, chromé, vyháněl zlé duchy, křísil mrtvé, dával dobré rady. Na svém plášti přeplul přes moře na Sicílii, aby tam v Milazzu postavil konvent, znamením kříže zastavil padající balvany, bez újmy na zdraví opravil rozpálenou pec na vápno, při modlitbě se vznášel nad zemí a jeho cela zářila jasem. Beze strachu se zastával chudého lidu u tvrdých panovníků a vymahačů daní, zázračně sytil hladové dělníky, pracoval společně se všemi celé dny na stavbách konventů, kázal evangelium, četl v lidských srdcích a všichni příchozí od něj vždy odcházeli spokojeni a s pevným přesvědčením polepšit se.

Jen jedno jim František s láskou kladl na srdce: "Vyčisti nejdříve svůj dům, to je svědomí, a žij jako dobrý křesťan." Často bral do rukou oheň a ukazoval tak, že "pro toho, kdo miluje Boha, není nic nemožné." sám na sobě ukazoval s velkou láskou a pokorou cestu obrácení, proměny života a pravého pokání. Byl na blízku každému, od nikoho se neodvracel, nikým nepohrdal, považoval se za služebníka všech, na všechny měl čas, a proto byl s takovou oblibou nazýván "dobrý otec".

Roku 1483 byl papežem Sixtem IV. vyslán do Francie ke dvoru krále Ludvíka XI., do zámku v Tours, aby mu vyprosil zdraví těla, ale sv. František mu vyprosil to důležitější, totiž zdraví duše - smíření s Bohem, s lidmi a křesťanskou smrt.
I na královském dvoře žil věrně svým kajícím životem v poustevně ve veliké zahradě nebo ve skromné cele spolu se svými bratry. Do Itálie se již vrátit nemohl a jeho řád se tak rozšířil i do dalších zemí - Francie, Španělska, Německa i do země České.
Tento muž Boží, který jídával jednou denně kousek chleba nebo zeleniny, spával na zemi a chodil bosý, který celé noci promodlil, neúnavně stavěl kostely a kláštery, věnoval se velkým zástupům lidí a byl rádcem papežů i králů, zemřel v Tours na Velký pátek 2. dubna 1507 ve věku 91 let.
Jeho řád byl schválen papeži Alexandrem VI. a Juliem II. jako "Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly" (Ordo Minimorum) s vlastním znakem CHARITAS (Boží láska). Sv. František přepracoval celkem čtyřikrát svoji řeholi - pravidla života pro svou řeholní rodinu. Poslední verze byla schválena roku 1506 a byl v ní definitivně zakotven slib trvalého postního života (půst od masa a derivátů, vajec a mléčných výrobků).

Tento světec byl církví prorocky označen jako "světlo k osvícení kajícníků". Roku 1519 byl svatořečen papežem Lvem X., Pius XII. ho ustanovil patronem italských námořníků a Jan XXIII. patronem Kalábrie. Roku 1562 jeho dosud neporušené tělo spálili kalvinisté a zbylo jen několik zlomků kostí, které jsou nyní v řádu cennými ostatky. Úcta k němu se rychle rozšířila a byl vzýván jako "svatý lásky, ohně a zázraků". Kéž nás všechny provází jeho láskyplné napomenutí: "Pro lásku Boží, něco se sebou dělejte" - s jistotou, že "tomu, kdo miluje Boha, je všecko možné".

Posláním bratří paulánů je žít evangelní výzvu k obrácení, přinášet plody hodné pokání a snažit se přivádět lidi k touze po obnově svého života a k hlubokému přátelství s Bohem. Proto se paulánští řeholníci postí a nejedí maso, jako vnější znamení neustálého pokání a jako oběť za všechny lidi. V brněnské diecézi mají Nejmenší bratři na starosti mariánské poutní místo Vranov u Brna. Chtějí zde společnými silami vytvořit místo přijetí a načerpání pro všechny, kdo touží po ztišení, zastavení se a po setkání s Bohem.

 

Z dopisu sv. Františka z Pauly spolubratřím:

 

Náš Pán Ježíš Kristus, který dává všem spravedlivou odměnu, kéž odmění vaše namáhání.

Mějte se na pozoru před každým zlem, vyvarujte se nebezpečí. My, se všemi našimi bratry, i když toho nejsme hodni, budeme neustále prosit Věčného Boha Otce a jeho Syna Ježíše Krista, jeho oslavenou matku, Pannu Marii, aby vám stále pomáhali a vedli vás ke spáse duše i těla; a aby vám pomohli dělat pokroky z dobrého v ještě lepší, až do konce.

Jinak, bratři, vás nabádám a prosím jak jen mohu, abyste byli obezřetní a svědomití vůči spáse své duše, tak, že budete myslet na to, že smrt je jistá pro všechny, že život je krátký a není ničím jiným než dýmem, který brzy odvane.

Připomínejte si utrpení našeho Pána a Spasitele, a pomyslete jak nekonečný byl ten žár, který sestoupil z nebe, aby nás spasil. On pro nás vytrpěl tolik soužení a snášel hlad, zimu, žízeň, horko, i všechno lidské utrpení, a pro lásku k nám se ničemu nevyhýbal. Tak nám dal příklad dokonalé trpělivosti a dokonalé lásky. Buďme tedy všichni trpěliví v našich protivenstvích a nesme je s láskou, tak, že budeme myslet na Ježíše Krista našeho Pána, který pro druhé zakoušel tolik trápení a soužení.

Zbavte se tedy každé nenávisti a každého nepřátelství, s pečlivostí se vyvarujte nejhrubších slov, a pokud by vyšly z vašich úst, ať vás neomrzí přimět k nápravě ty samé ústa, které způsobili ona zranění. Takto si vzájemně odpouštějte a nemyslete již více na urážky, které jste si způsobili. Připomínání si ničemností je potupou, vrcholem bláznovství, uvězněním hříchu, nenávistí ke spravedlnosti, zrezivělým šípem, jedem duše, rozmetáním cností, červem mysli, pomatenou modlitbou, přetrháním modliteb povznesených k Bohu, odpadnutím od Charitas (= lásky Boží), zahnisaným hřebíkem v našich duších, hříchem, který se nikdy nerozplyne, a každodenní smrtí.

Milujte mír, protože je mnohem lepší než jakýkoliv poklad jaký by národy mohli mít. Vězte s jistotou, že vaše hříchy dohání Boha ke hněvu. Proto se napravte a kajte se ze svých minulých hříchů, protože Bůh vás očekává s otevřenou náručí. To, co před světem ukrýváme, nemůže být skryto před Bohem: upřímně se obraťte. Žijte takovým způsobem, abyste obdrželi Pánovo požehnání a pokoj Boha našeho Otce ať je stále s vámi.“

 

  zdroj: s laskavým svolením
www.dc-vranov.cz