Velkým světcem tohoto týdne je svatý Petr Damiani, učitel církve. V roce 2009 o něm papež Benedikt XVI. krásně mluvil při středeční generální audienci. Součesně s životopisem světce v ní zároveň předkládal inspiraci pro duchovní život:

 

(foto: Design Trust for Public Space, www.flickr.com, cc)

Drazí bratři a sestry,
Během středečních katechezí představuji některé velké postavy života církve od jejích počátků. Dnes bych se pozastavil u jedné z nejvýznamnějších osobností 11.století, svatého Petra Damianiho, mnicha, milovníka samoty a zároveň neochvějného muže církve, který byl v první osobě zapojen do díla reformy, kterou v té době zahájili papežové. Narodil se v Ravenně roku 1007 v rodině šlechtického původu, ale nuzného postavení. Stal se oboustranným sirotkem a prožil dětství, které nebylo ušetřeno útrap a soužení, třebaže se mu jeho sestra Roselinda snažila nahradit maminku a starší bratr Damian jej adoptoval za syna. Právě proto se později nazýval Petr Damiani, Petr Damián. Formaci obdržel nejprve ve Faenze a potom v Parmě, kde již ve svých 25 letech působil jako učitel. Kromě solidní kompetence na poli práva si osvojil také vybroušený styl v umění psát a díky své znalosti velkých latinských klasiků se stal jedním z nejlepších latiníků své doby, jedním z největších spisovatelů latinského středověku.

Vyjadřoval se v nejrůznějších literárních žánrech: od dopisů k homiliím, od hagiografií k modlitbám, od básní k epigramům. Jeho vnímavost pro krásu ho přivedla k básnické kontemplaci světa. Petr Damiani chápal svět jako nevyčerpatelné „podobenství“ a zásobu symbolů, z nichž vychází interpretace vnitřního života i božské, nadpřirozené reality. V této perspektivě jej kolem roku 1034 přivedla kontemplace absolutního Boha k postupnému odloučení od světa a jeho pomíjivých skutečností. Vstoupil do kláštera Fonte Avellana, který byl založen jen několik desetiletí předtím, ale byl již proslulý svou přísností. K užitku mnichů napsal biografii - Vita - zakladatele svatého Romualda z Ravenny a zároveň přispěl k prohloubení jeho spirituality a předložil jeho ideál eremitského mnišství.

Jedna podrobnost si zaslouží zmínky. Poustevna Fonte Avellana byla zasvěcena Svatému Kříži a Kříž je křesťanské tajemství, které Petra okouzlovalo více než všechna ostatní. „Nemiluje Krista, kdo nemiluje Kristův kříž“, tvrdí a označuje se za „Petr, služebník služebníků Kristova kříže“. Kříži věnuje Petr Damiani krásné modlitby, v nichž ukazuje kosmickou dimenzi tohoto tajemství, které objímá celé dějiny spásy: „O blažený kříži, klaní se ti, káží o tobě a uctívají tě víra patriarchů, výroky proroků, soudcovský senát apoštolů, vítězné šiky mučedníků a řady všech svatých“ . Drazí bratři a sestry, příklad svatého Petra Damianiho nutí i nás hledět stále více na Kříž jako na nejvyšší skutek lásky Boha vůči člověku, kterým nám byla dána spása.

Kvůli chodu poustevnického života zredigoval tento velký mnich Řeholi řádu, v níž silně zdůrazňuje „strohost poustevny“: mlčení v klášteře, kde je mnich povolán strávit život v denní i noční modlitbě, v dlouhých a přísných postech; musí se cvičit v uplatňování velkodušné bratrské lásky a ve stále pohotové a ochotné poslušnosti převorovi. Při studiu a denní meditaci Písma svatého Petr Damiani odhaluje tajemné významy Božího slova, v němž nalézá potravu pro svůj duchovní život. Z tohoto hlediska označuje poustevnickou celu za „hovornu, kde Bůh rozmlouvá s lidmi“. Poustevnický život je pro něho vrcholem křesťanského života; je „vrcholem životních stavů“, protože mnich, osvobozený od světských vazeb a vlastního já, dostává ?zálohu Ducha svatého a jeho duše se blaženě sjednocuje s nebeským Ženichem? (Ep 18, 17; srov. Ep 28,43ss.). To je důležité i dnes pro nás, třebaže nejsme mnichy: umět v sobě vytvořit ticho a naslouchat hlasu Boha; hledat jakousi "hovornu", kde s námi mluví Bůh. Přijímání Božího slova v modlitbě a v meditaci je cesta života.

Svatý Petr Damiani, který je bytostně mužem modlitby, meditace a kontemplace, byl také vytříbeným teologem: jeho reflexe o různých věroučných tématech jej vedla k důležitým závěrům pro život. Tak například jasně a živě podává trinitární nauku již s užitím biblických a patristických textů pomocí třech základních pojmů, které se později stali rozhodujícími také pro západní filosofii: processio, relatio a persona. Poněvadž jej však teologická analýza tajemství vede ke kontemplaci vnitřního života Božího a nevýslovného dialogu lásky třech božských Osob, vyvozuje z toho asketické závěry pro život v komunitě i pro samotné vztahy mezi latinskými a řeckými křesťany, kteří byli v této věci rozděleni. Také meditace o postavě Krista má významné praktické ohlasy, protože celé Písmo je soustředěno kolem Něho. Samotný "židovský lid" poznamenává Petr Damiani, "prostřednictvím stránek Písma svatého nese na svých bedrech Krista". Proto Kristus, dodává, musí být středem mnišského života: "Kristus musí být slyšen v našem jazyku, musí být viděn v našem životě, Kristus musí být vnímán v našem srdci." Vnitřní sjednocení s Kristem zavazuje nejenom mnichy, ale všechny pokřtěné. Nalézáme zde silný podnět také my, abychom se nenechali zcela pohltit činností, problémy a starostmi všedního dne a nezapomínali přitom, že Ježíš musí být opravdu středem našeho života.

Společenství s Kristem vytváří jednotu lásky mezi křesťany. V dopise č. 28, který je geniálním eklesiologickým pojednáním, Petr Damiani rozvíjí hlubokou teologii církve jakožto společenství: "Kristova Církev je sjednocena poutem lásky do té míry, že stejně jako je v mnoha členech jedna, tak je mysticky naprosto celá v jediném svém členu, takže celá univerzální církev se právem nazývá jedinou Kristovou Nevěstou v jednotném čísle, a každá vyvolená duše je skrze svátostné tajemství považována plně za církev". Toto je důležité: nejenom, že celá univerzální církev je jednotná, ale v každém z nás by měla být přítomná církev ve své úplnosti. Služba jedince se tak stává "výrazem univerzality". Nicméně ideální obraz "církve svaté" vylíčené Petrem Damianim nekoresponduje (což on dobře věděl) s realitou doby. Proto se nebojí poukazovat na nešvary, existující v klášterech a mezi klérem zejména v důsledku praxe udělování investitury církevních úřadů laickými autoritami: někteří biskupové a opati si počínali spíše jako panovníci svých poddaných než jako pastýři duší. Jejich morální život nezřídka velmi zklamal očekávání. Proto s velkou bolestí a zármutkem roku 1057 Petr Damiani opustil klášter a přijal, byť nerad, jmenování kardinálem a biskupem Ostie. Začal tak plně spolupracovat s papeži v nesnadném úsilí o reformu církve. Zjistil, že nestačilo rozjímat a musel se zříci krásy kontemplace, aby sám přispěl k dílu obnovy církve. Zřekl se tak krás poustevny a odvážně podnikal četné cesty a mise.

Deset let poté pak pro svou lásku k mnišskému životu obdržel roku 1067 dovolení vrátit se do Fonte Avellana a odstoupil z vedení diecéze. Jeho oddech však trval krátce. Již po dvou letech byl pozván do Frankfurtu, aby se pokusil zabránit rozvodu Jindřicha IV. a manželky Berty. Další roky poté roku 1071 jde do Montecassina světit opatský chrám a počátkem roku 1072 se vydává do Ravenny, aby vyjednal smír s místním arcibiskupem, který podporoval protipapeže, čímž vyvolal interdikt nad celým městem. Během zpáteční cesty do své poustevny jej nečekaná nemoc přinutila zastavit se ve Faenze v benediktinském klášteře S. Maria Vecchia za hradbami a tam v noci z 22. na 23. února roku 1072 umírá.

Drazí bratři a sestry, je velkou milostí, že Pán v životě církve vzbudil osobnost tak kypící, bohatou a složitou jako byl svatý Petr Damiani. Není běžné setkat se s tak živými a pronikavými teologickými a duchovními díly jaká napsal poustevník z Fonte Avellana. Byl mnichem do všech důsledků v takových formách přísnosti, které by se dnes mohly zdát dokonce přehnané. Tímto způsobem však učinil z mnišského života výmluvné svědectví primátu Boha a pobídku pro všechny, aby kráčeli cestou svatosti, osvobozeni od každého kompromisu se zlem. Velkou přísností a oslnivou důsledností se zcela vyčerpal v díle reformy církve své doby. Daroval všechny svoje duchovní a fyzické energie Kristu a církvi, ale zůstal vždy, jak se rád nazýval, Petrus ultimus monachorum servus, Petr, poslední služebník mnichů.

 zdroj: www.radiovaticana.cz