Svatý Rajmund z Peňafortu se narodil kolem roku 1175 na zámku Peňafortu u Barcelony. Stal se profesorem církevního práva v Bologni a později kanovníkem barcelonské katedrály. Na přání Petra Nolaska sestavil v roce 1222 stanovy pro nově zakládaný řád, jehož posláním bylo vykupovat křesťany z muslimského zajetí. Sám vstoupil k dominikánům a v letech 1238-1240 byl generálním představeným. Vyzval Tomáše Akvinského, aby napsal dílo „Summa contra gentiles“. Na pokyn Řehoře IX. vydal sbírku papežských dekretů. Mezi jeho spisy vyniká příručka pro zpovědníky „Summa casuum“. Zbytek života prožil v rodné Katalánii, kde se snažil navázat dialog s muslimy a kde také 6. 1. 1275 v Barceloně zemřel. Za svatého byl prohlášen v roce 1601. Památka tohoto svatého kněze je připomínána 7. ledna. Následující text je z jeho listu.
(foto: Snake3yes, www.flickr.com, cc)
Vy však byste rozhodně neměli patřit k těm, jejichž dům si žije v klidu a míru a bezpečí, k těm, jimž nehrozí žádná Boží metla a jimž se v tomto životě vede dobře, až se v onen den propadnou do pekel.
Naopak, protože jste Bohu milí a on vás má rád, vaše bezúhonnost a zbožnost zasluhují a vyžadují, aby vás časté rány tříbily až k dokonalé a naprosté čistotě. Když tedy ostří meče, který nad námi visí, na vás čas od času dopadne dvojnásob nebo trojnásob často, právě z toho mějte velkou radost, neboť to můžete považovat za bezpečné znamení Boží lásky.
Ostrý dvojsečný meč znamená vnější zápasy a vnitřní úzkosti. Vnitřně se jeho rány zdvojnásobují a ztrojnásobují, jestliže nám protřelý zlý duch pomocí lsti nebo mámení zasévá do hloubi srdce nepokoj. V zápase s ním jste ostatně už dostatečně zkušení, vždyť jinak byste ani nemohli zakoušet celou tu líbeznost vnitřního pokoje a míru.
A zvenčí bije meč dvakrát a třikrát, jestliže bez příčiny propukne církevní pronásledování pro nějaké duchovní věci. Nejtěžší rány jsou přitom ty, které pocházejí od přátel.
To je ten žádoucí a blažený kříž Kristův, který s radostí přijal Ondřej a o němž Pavel, vyvolený Boží nástroj, tvrdí, že v něm je naše chlouba.
Mějte tedy oči upřené na Ježíše, původce a strážce naší víry. Ten trpěl naprosto bez viny, dokonce od vlastních lidí, a byl zařazen mezi zločince. A až budete pít kalich Pána Ježíše – ó jak je nádherný! – vzdávejte Pánu díky, neboť on je dárcem všeho dobra.
A sám Bůh lásky a pokoje nechť dá vašemu srdci mír a bezpečně vede vaše kroky. Skrytostí své tváře ať vás skryje před lidskými zmatky, dokud vás jednou neuvede a neusadí tam, kde v jeho plnosti budete navěky přebývat v líbeznosti klidu a míru, ve stáncích utěšených a v bezpečné blaženosti.
zdroj: Denní modlitba církve
Komentáře
Jak to že se to líbí tak málo lidem, když je to tak úžasné?:))
1. Jsme malodušní a narozdíl od "tak mála lidí" se štítíme každého utrpení.
2. Aktuálně netrpíme, a proto nás Rajmundovo povzbuzení nepovzbuzuje.
3. "Duchovní inspiraci" nečteme, protože má dlouhou tradici nízkohodnotného obsahu.
(Si vyberte.)
1.) Ano, Bůh své milé sejdou-li z cesty k němu, trestá. Někdy dost tvrdě. Ano, za tyto korigující šlehance má být člověk vděčný, ale libovat si (byť zpětně) v samotném trestu by znamenalo, že nešlo o trest, protože ten má být újmou, na kteroužto vzpomínka dlouho ba trvale vyvolává nepříjemné pocity, jež napříště odrazují od opakování špatného chování.
2.) Utrpení jež zakouší ti, co Boha následují, je veliké tajemství, které Rajmudův text zdaleka nevystihuje. Ve Starém zákoně nám Duch Svatý nastiňuje význam tohoto tajemství v knize Job či žalmech. Novozákonně je utrpení spravedlivých interpretováno jako sjednocení s trpícím Kristem. V obou případech jsou rány zdrojem (pozdější) radosti: nikoli lacině happyendové, ale hluboce vnitřní, nezměrně obohacující - vysvobození, vzkříšení.
Výstižné a povzbuzující. Kdo nezažije, nepochopí a ještě si klepe na čelo co je to za blbost, že o tom evangelium nemluví.
Souhlasím s @dromedar všecky 3 body jsou pravdivé
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.