I když je již advent v plném proudu, může být pro nás příklad života svatého Ambrože zajímavým tématem k přemýšlení a prožívání adventní doby. Nemusí jít jen o známý výrok „vezmi a čti,“ ale také o celkové svědectví jeho života. Zařazení svátku na 7. prosinec, tedy přibližně do první čtvrtiny doby adventní, jistě není náhodné.

 

Svatý Ambrož (Aurelius Ambrosius) se narodil okolo 340 v Trevíru a zemřel roku 397 v Miláně. Umírá na bílou sobotu, když začíná svítat. Těsně před smrtí příjímá viatikum a umírá s rukama rozepjatýma jako na kříži. Svědek jeho smrti jáhen Paolino v životopisu Ambrože píše, že to bylo svědectví jeho účasti na Kristově vzkříšení. Ať tuto událost budeme dnes hodnotit jakkoli, může nám být upomínkou toho, že každý z nás se má stát podobným Kristu.

Stát se podobnými Kristu

Těžko se můžeme stát podobnými někomu, koho neznáme. Byla by to podobnost jen zcela povrchní a se vzorem by neměla mnoho společného. Snad jen by vyjadřovala jeho karikaturu. Ambrož proto říká: vezmi a čti (myslí tím Písmo). V Písmu se člověk může setkat s Kristem a opravdu jej poznat. Čtení ale nesmí mít jen čistě informativní charakter, ale musí být setkáním s živým Slovem, modlitbou. Řečtí otcové označovali Krista jako Logos. Nejedná se jen o analogii k prologu Janova evangelia, ale o výpověď o Synovi.

Logos není jen slovo, tak jak ho chápeme dnes my, ale je bytostně spjato s činem. Logos je slovo, které má účinek, jak píše prorok Izaiáš – slovo se nevrátí bez účinku. A právě takové má být čtení Písma, které tak rád prosazoval Ambrož. Doba adventní je tedy dobou, kdy se každý z nás může nejen setkat s božským Logos, ale také se jím nechat proměnit.

Vydávat svědectví světu

Ambrož bývá často považován za obratného politika, který i díky svému vlivu na císaře Gratiana a Theodosia přispěl k vítězství nauky nikajského koncilu na Západě. Je tedy ukázkou toho, že světské dovednosti a znalosti by měl člověk aktivně používat k prospěchu věcí Božích. Hřivny, které jsme dostali, bychom neměli zakopávat, ale dělat s nimi vše pro větší čest a slávu Boží, jak by připomněl Ignác. To může být třetím bodem k letošnímu adventu; být aktivním svědkem Božím, dělníkem na vinici Páně. Jistě kontemplace a ztišení má v této době své nesporné místo, ale to by nemělo znamenat nutné omezení všech aktivit směrem do světa.

Zajímavé spojení slova a hlásání můžeme nalézt v koncilní konstituci o Božím slově: "Proto všichni příslušníci duchovního stavu, především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheté věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal jenom navenek povrchním kazatelem, kterému se uvnitř nenaslouchá."

Myslím, že právě toto spojení života a Slova může být tím, co si do letošního adventu může každý z nás odnést. Asi nejoblíbenější a jedním z nejčastějších výroků Ambrože je: „Kristus je pro nás vším.“ Myslím, že to je program, který se dá naplňovat v každé době a uskutečňovat i v naprosto všedním a na první pohled obyčejném životě. Je to něco, čemu se nelze vyhnout jako požadavku na několik výjimečných nebo s tím, že na to nemáme čas. Aby se Kristus stal pro každého z nás vším, je výzvou, kterou by měl každý křesťan vzít za svou.

Být církví

Když Oto Mádr formuluje svou nauku o církvi, říká, že můžeme kritizovat špatné faráře, neschopné kostelníky a hloupé věřící. Ale musíme jedním dechem dodat, že oni i my jsme církví. Není možné být v církvi, ale je nutné být církví. Jen bytím v ní je pak možné posvěcovat svět modlitbou, neboť v ní jsme spojeni s Kristem, neboť kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. I toto Ambrož naplňoval v roli milánského biskupa.

 

autor: Michal Černý
převzato z www.christnet.eu