Památku papeže Lva Velikého si připomínáme 10. listopadu. Při jedné ze svých generálních audiencích o něm v roce 2008 hovořil papež Benedikt VXI . Zde je část z promluvy:


Drazí bratři a sestry,
na našem putování mezi církevním otci, pravými hvězdami, které svítí zdáli, se při našem dnešním setkání zastavíme u postavy papeže, kterého roku 1754 Benedikt XIV. prohlásil za učitele církve. Je jím svatý Lev Veliký. Jak naznačuje přívlastek, který mu tradice záhy přiřkla, byl to vskutku jeden z největších papežů, kteří jsou chloubou římského stolce, jehož autoritu a prestiž značně posílil. Byl prvním římským biskupem, jenž nesl jméno Lev, které si po něm vzalo dalších dvanáct papežů. A je také prvním papežem, po kterém se nám zachovala kázání, s nimiž se obracel k lidu, který se shromažďoval kolem něho při bohoslužbě. Bezděčně lze pomyslet na něho i v kontextu současných středečních generálních audiencí, které se během posledních desetiletí staly pro římského biskupa běžnou formou setkání s věřícími i mnoha návštěvníky, přicházejícími z různých částí světa.

 

Lev byl původem z Toskánska. Kolem roku 430 se stal jáhnem církve v Římě a postupně dosáhl poměrně významného postavení. Tohoto výjimečného postavení se mu dostalo roku 440 od Gally Placidie, která v té době vládla Západnímu císařství a která jej vyslala do Galie, aby tam vyřešil jistou svízelnou situaci. V létě téhož roku však zemřel papež Sixtus III., jehož jméno se pojí k velkolepým mozaikám baziliky Panny Marie Větší, a po něm byl zvolen právě Lev, který o tom byl informován právě během své mírové mise v Galii. Vrátil se do Říma a 29. září 440 byl vysvěcen. Začal se tak jeho pontifikát, který trval více než 21 let a který byl bezpochyby jedním z nejdůležitějších v celých dějinách církve. Po jeho smrti 10. listopadu 461 byl tento papež pohřben u hrobu svatého Petra. Jeho relikvie jsou uchovávány dodnes v jednom z oltářů vatikánské baziliky.

...

Lev Veliký, vědom si dějinné chvíle, v níž žil, a proměny pohanského Říma na křesťanský, ke které docházelo během hluboké krize, dovedl být nablízku lidu a věřícím svou pastorační činností a kázáním. Povzbuzoval k lásce v Římě, který byl zkoušen hladem, přílivem uprchlíků, nespravedlnostmi a chudobou. Odporoval pohanským pověrám i působení manichejských sekt. Spojoval liturgii s každodenním životem křesťanů: např. tím že kladl do souvislosti postní praxi s charitou a almužnou zejména u příležitosti Quattro tempora, jež během roku provázely změnu ročních období. Lev Veliký především své věřící učil - a jeho slova pro nás dosud platí - že křesťanská liturgie není vzpomínkou na minulé události, ale je zpřítomněním neviditelných skutečností, které působí v životě každého. Zdůrazňuje to v jednom kázání (64,1-2), když v souvislosti s Velikonocemi říká, že se slaví v každé roční době "ne jako něco minulého, ale spíše jako událost přítomná". To všechno patří k přesnému plánu, zdůrazňuje tento svatý papež: jako totiž Stvořitel oživil dechem rozumného života člověka uhněteného z prachu země, tak po prvotním hříchu, poslal svého Syna na svět, aby vrátil člověku ztracenou důstojnost a zničil vládu ďábla prostřednictvím nového života milosti.

K tomuto kristologickému tajemství svatý Lev Veliký účinně a podstatně přispěl svým dopisem koncilu v Chalcedonu, který na vždy potvrdil to, co řekl svatý Petr v Cesareji Filipově. S Petrem a jako Petr vyznal: "Ty jsi Kristus, Syn živého Boha". A proto Bůh a zároveň člověk, "není cizí lidskému rodu, ale hříchu" (srov. Serm. 64). V síle této kristologické víry byl velkým nositelem pokoje a lásky. Ukazuje nám tak cestu: vírou se učíme lásce. Naučme se tedy spolu se svatým Lvem Velikým věřit v Krista, pravého Boha a pravého člověka, a každý den uskutečňovat tuto víru jednáním, které vede k pokoji láskou k bližnímu.

zdroj: www.radiovaticana.cz