Dne 27. září se připomíná památka sv. Vincence z Paula. Narodil se roku 1581 v malé vesnici Ranquines u Daxu v jihozápadní Francii. Po vysvěcení na kněze (1600) pokračoval ve studiu teologie a církevního práva, později působil v Paříži a od roku 1617 jako farář venkovské farnosti v lyonské diecézi. Tehdy začal organizovat svépomocnou péči o chudé zakládáním charitativních bratrstev a s několika horlivými kněžími konat lidové misie. V roce 1625 založil misionářskou kongregaci lazaristů, jejímž hlavním posláním bylo vzdělávání kandidátů kněžství. K zajištění trvalé péče o chudé a nemocné položil spolu se sv. Luisou de Marillac základy kongregace „Dcer křesťanské lásky“ – vincentek (1633). Zemřel 27. IX. 1660 v převorství sv. Lazara v Paříži. V roce 1737 byl prohlášen za svatého a roku 1885 za patrona křesťanského charitativního díla.

(foto:Chris Wilson, www. flickr.com, cc)

 

Ze spisů svatého Vincence z Paula

Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň, neboť často mají způsoby drsné a neohrabané. Ale budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. Když trpěl, téměř ztratil lidskou podobu, a pohani ho pokládali za blázna a pro židy byl pohoršením. Ale právě tím vším ukázal, že je hlasatelem radostné zvěsti chudým. Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst.(Lk 4,18) I my tak máme smýšlet a stávat se Kristu podobnými v jednání, to znamená starat se o chudé, těšit je, pomáhat jim, svěřovat je Bohu modlitbou.

Kristus se chtěl narodit chudý, vybral si za učedníky chudé a sám se stal služebníkem chudých, měl účast na jejich postavení a prohlásil přímo, že cokoli by se udělalo chudým dobrého nebo zlého, bude posuzovat tak, jako by se to udělalo jemu. A když Bůh miluje chudé, miluje i ty, kdo je mají rádi. Neboť když někdo někoho miluje, zahrnuje láskou i jeho přátele a služebníky. Proto i my doufáme, že nás bude Bůh milovat kvůli chudým. Navštěvujme je tedy, snažme se chápat chudé a ubohé.(srov. Žl 41(40), 2) a prožívejme s nimi jejich bolesti, abychom smýšleli jako Apoštol, když říká: Pro všechny jsem se stal vším.(1 Kor 9,22). Snažme se proto s pochopením pro starosti a bídu bližních prosit Boha, aby nám dal pravého ducha milosrdenství a slitování, aby jím naplnil naše srdce a aby ho v nás uchoval.

Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Nemusíte se zneklidňovat úzkostí nebo výčitkami svědomí, jestliže pro službu chudým vynecháte modlitbu. Vždyť to není zanedbávání Boha, opustíte-li Boha pro Boha, to znamená, přeruší-li se jedna služba Bohu, aby se pro něj vykonala jiná.

A tak zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla, a právě k ní má všechno směřovat. Láska je velká paní, a proto se musí dělat to, co ona poručí. Dejme se tedy s novým odhodláním do služby chudým a vyhledávejme zvláště ty nejopuštěnější, neboť právě oni jsou nám dáni, abychom péčí o ně sloužili našemu Pánu a Mistru.

 


převzato z Denní modlitby církve