Dost možná žijeme v blízkosti světců, aniž bychom o tom měli nejmenší tušení. A dost možná jsme právě my těmi světci, v jejichž blízkosti mají druzí žít. Dost možná? Ne – zcela jistě! Povolání ke svatosti je univerzální a nesmlouvavé.

Tuto syrovou skutečnost nám připomíná nový text Svatého otce Františka, apoštolská exhortace Gaudete et exsultate (G&E). Nese jméno podle svých prvních slov, jimiž je text z Ježíšova horského kázání, konkrétně (jakkoli to zní paradoxně) „devátého z osmi blahoslavenství“ (Mt 5,12).

(foto: Colin, www.flickr.com,cc)

Oni „svatí odvedle“, o nichž je řeč, jsou lidé, kteří nepůsobí na první dojem nápadně; s trochou zjednodušení by se dalo říci, že jsou to křesťané, kteří prostě žijí své křestní posvěcení. Svatý otec konstatuje:

»Křesťan nemůže přemýšlet o svém poslání, aniž by jej pojal jako cestu ke svatosti, „neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!“ (1 Sol 4,3). Každý světec je posláním, Otcovým projektem odlesku a vtělení určitého aspektu evangelia v určitém dějinném okamžiku.« (G&E 19) Svatost v podstatě znamená »sjednotit se jedinečně a osobně se smrtí a zmrtvýchvstáním Pána, v neustálém umírání a zmrtvýchvstávání s Ním« (G&E 20) – a to je přece křest: osobní účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání; tedy téma zvláště aktuální právě pro velikonoční dobu. A velice zajímavý je nezvyklý, ale velmi vhodně použitý tvar zmrtvýchvstávání: svatost není jednorázová záležitost, ale neustálé dění se svou dynamikou.

Jsme tedy povoláni ke svatosti už samotnou skutečností svého křesťanství, svého spojení s Kristem. Možná nás to trochu vyděsí – třeba proto, že máme o světcích zkreslené představy. Někdy si je představujeme jako lidi odtržené od běžného života, někdy jako bezkrevné, bezbarvé stíny skutečného lidství, „bez chuti a zápachu“.

»Neměj strach ze svatosti,« odpovídá papež František. »Neodejme ti síly, život
a radost. Zcela naopak, protože se staneš tím, kým tě zamýšlel Otec, když tě
stvořil, a budeš věrný svému vlastnímu bytí. Závislost na Něm nás osvobozuje od otroctví a přivádí k uznání naší důstojnosti.« (GE 32)

A nezapomínejme také na další riziko: často se až příliš srovnáváme se známými světci. Někdy je zkoušíme napodobovat do posledního detailu. Někdy se s nimi až příliš poměřujeme, což nás v důsledku vede k zoufání nad vlastní nedostatečností, „nedosvatostí“.

»Není třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám,« odpovídá Svatý otec. Připomíná zde slova Koncilu o tom, že Pán vede k dokonalé svatosti „každého jeho vlastní cestou“ (LG 11). A snad lze dodat, že se zde papež František ukazuje jako dobrý žák sv. Ignáce, který varuje: „Je nebezpečné nutit každého postupovat stejnou cestou. A ještě horší poměřovat ostatní sebou samým.“

Je zajímavé, že papežská exhortace upozorňuje na nebezpečí pro autentickou svatost: jsou to zvláště dva postoje, které absolutizují určité složky či aspekty osobnosti člověka, totiž intelekt a osobní úsilí. Pro oba pak nachází přiléhavá pojmenování ve starověkých teologických úchylkách: gnosticismu a pelagianismu (G&E 35).

V čem podle papeže Františka spočívá dnešní riziko gnosticismu? V přesvědčení některých lidí, že » svými výklady mohou veškerou víru a celé evangelium učinit dokonale pochopitelnými. Absolutizují vlastní teorie a zavazují druhé, aby se podrobovali jejich úsudkům.« Svatý otec ovšem nezavrhuje rozum jako takový, nýbrž jeho jakési „zbožštění“: »Jedna věc je zdravě a skromně užívat rozum k reflexi nad teologickým a morálním učením evangelia; druhá věc je redukovat Ježíšovo učení na chladnou a tvrdou logiku, která chce všechno ovládnout.« (G&E 39)

Pelagianismus je oproti tomu jakási snaha dosáhnout spásy vlastními silami. Mívá různé příznaky: »posedlost zákonem, okouzlení z vystavování sociálních a politických výdobytků, okázalá péče o liturgii, věrouku a prestiž církve, vychloubání se správou praktických záležitostí, přitažlivost ke svépomocným dynamikám a sebevztažné realizaci« (G&E 57). Takto se církev snadno »stává muzejním exponátem«, přikládáme-li »přehnanou důležitost dodržování určitých norem, obyčejů a stylů« (G&E 58) a »v domnění, že všechno závisí na lidském úsilí regulovaném církevními normami a strukturami, komplikujeme evangelium a stáváme se otroky schématu, jež neponechává mnoho skulin pro působení milosti« (G&E 59).

Svatý otec zde zdůrazňuje slova Písma: „naplněním zákona je láska“ (Řím 13,10) a staví před oči Krista, jenž »vytváří průchod, který umožňuje rozlišovat dvě tváře: Otcovu a bratrovu. Nepředává nám dvě formule či dva předpisy navíc. Odevzdává nám dvě tváře – nebo lépe jedinou – tu Boží, která se zračí v mnohých. V každém bratrovi, zejména tom nejmenším, slabém, bezbranném a potřebném se totiž zračí Boží obraz.« (G&E 61)

Jsme tedy povoláni hledat Boží tvář v druhých lidech. Ostatně tak zpíváme
v odpovědi žalmu o slavnosti Všech svatých: „To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine!“ (srv. Žl 24,6)

 

 

 Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, část I.

zpracoval @Becket