Procházím obdobím, kdy si říkám, proč je potřebné chodit do kostela? Z chování některých lidí, kteří  tam chodí, je mi nanic. Někdy si říkám, jestli nestačí jenom osobní vztah s Bohem. Je to špatné, že takto uvažuji? Anička, 14 let

 

 

Milá Aničko, proč je třeba církev a kostel? Z více důvodů:


Můžeš se sama pokřtít? Nemůžeš. Potřebuješ k tomu druhého člověka. Pán Ježíš tedy křest přikázal, a už v tom jasně zakódoval, že si člověk nevystačí sám. Pán Ježíš ale také hovoří o své církvi - o společenství lidí, kteří jsou jeho přáteli.


Potřebujeme lidskou rodinu?
Ano. Když ji nemáme, trpíme tím. A tak i věřící trpí, pokud nemá vztahy s dalšími věřícími; je sám a člověk potřebuje druhé. Každá dobrá lidská rodina má své radosti i bolesti, své zvyklosti a také své krásné, ale i stinné stránky. Taková je i církev. Není složena z dokonalých andělů, ale z lidí, kteří se snaží Ježíše následovat, ale nejsou dokonalí. I církev má krásné, ale i stinné stránky; radosti i bolesti; ne každý člen se povede. Hříšnost lidí v církvi je často kamenem úrazu a důvodem, proč někdo nechce církev přijmout. Někdy stačí setkání s knězem, který je necitlivý a něčím nás naštve, nebo s babičkou, která řekne mladé rodině pár ostrých slov o jejich řvoucím dítěti během mše, a postižený člověk odchází ne jen zarmoucen, ale i naštván na celou církev. Nevšimne si, že vidí jeden osobní problém a na základě své zkušenosti zevšeobecňuje. Církev netvoří jen jeden kněz, který nejednal možná citlivě, či jedna nervózní babička. Ano, s Bohem se můžeme setkat sami, v přírodě..., ale v kostele je jaksi intenzivněji a blíže. Když prožíváš nyní tuto obtíž, neboj se a více hledej, proč je tak krásné, že se v kostele můžeme setkávat. Jsme to tam sice sebranka hříšníků, ale Bůh nás tam velice rád vidí pospolu.


Kam směřujeme?
Církev je ve světě prostorem, ve kterém k nám promlouvá Bůh, proto v církvi snáze nalézáme cestu a pravdu, orientaci. Kdo nevěří, ať si přečte encykliky ze začátku 20. století. Papež psal o komunismu a nacismu, ukazoval prorocky na nepravdy v těchto blížících se totalitách, ale lidé byli hluší. Tak to je i dnes. Kdo je ve světě na straně života, krásy a čistoty lidské lásky, rodiny, spravedlnosti, míru? Ježíšova církev, i když se jí za to mnozí smějí.


A kostely?
Jsou místem, kde se setkává společenství věřících k modlitbě. Vlastně takové kostely, jaké máme, ve své podstatě nepotřebujeme, ale nějaký vhodný prostor ano. V minulosti se lidé snažili pro Boha stavět krásné umělecké stavby. Dnes se nám zdají možná moc honosné, ale je to dědictví naší rodiny. Bylo by asi dosti divné, kdybychom slavili mši v nějaké neupravené, špinavé místnosti nebo se setkávali třeba ve skladu. Pochopitelně by to šlo, a za pronásledování křesťanů někdy nic jiného nezbývá, ale za normálních okolností se snažíme, abychom žili kulturně. Těžko bude baletní soubor tančit Labutí jezero ve skladu starého papíru. Uskutečnitelné by to sice bylo, ale je normální, že se takové krásné dílo tančí v pěkném divadle.


P. Jan Balík
vybráno z knihy Jsem svá
Vydavatelství IN!, 2017