Přinášíme redakčně zkrácenou verzi katecheze biskupa Tomáše Holuba, která zazněla na Celostátním setkání mládeže v Olomouci. Plný text promluvy je v přiloženém souboru. Zamyšlení bychom rádi doplnili o anketu mezi čtenáři. Čeho se bojíš? Jak strachu čelíš? Více na konci článku. 


 

foto: https://www.signaly.cz/fotky/68332 

 

Nebát se, být sám sebou je téma, které jsem dostal od organizátorů pro moji katechezi. Kolikrát jsme my sami již slyšeli od někoho, kdo nás chtěl povzbudit: neboj se! 

Ale ruku na srdce, jak moc to pomáhá? Jak moc jsme schopni si sami poručit nebo poslechnout i dobře míněnou radu druhého a přestat se bát? 

Ono totiž být sám sebou, tedy mít se pravdivě rád, vlastně vůbec není jednoduché, je to něco jako zastavit pěkně rozpohybovanou houpačku, na které se obvykle ve svém vztahu sami k sobě nacházíme. A která nás buď vede k tomu, že se cítíme skvěle a zajímavě a přijatě a všichni nás obdivují, ale vlastně to není kvůli tomu, jací jsme, ale spíše jak se umíme navenek tvářit a jak dovedně umíme maskovat své nejistoty, nedokonalosti, slabosti či selhání. A pak ale jsou ti, co se mnohem častěji nacházejí na opačné úvrati rozkmitané houpačky a prožívají téměř trvale pocit odmítnutí a nezájem a každé odsuzující slovo, které někdo i bezděky vysloví, vztahují na sebe a prožívají ho jako výsměch či pohrdání. A vymluvit jim, že by to mohlo být jinak, se skoro nedá…

Jedinou cestou, která osvobozuje od strachu být sám sebou skutečně a radikálně, není v první řadě změnit to, jak nás druzí vidí, ale něco mnohem hlubšího: je to zakusit a pravdivě prožít, že nás má někdo rád, takoví, jací jsme, že se někdo o nás a teď je třeba mluvit spíše v jednotném čísle: tedy že se někdo o mě - a je ještě třeba podtrhnout to slovo MĚ – fakt zajímá, že jsem pro někoho, kdo je pro mne důležitý, nějakým způsobem jedinečný.

 

 

A k takovéto zkušenosti vedou dvě cesty, které se vzájemně doplňují a proplétají a vlastně jsou dvojí stranou jedné mince. Tou první cestou je setkání s člověkem, který mě zná, má mě rád a při tom je pro mne důležitý: nejlépe kluk či holka, kde jsme se vzájemně skutečně skamarádili či přímo zamilovali – je skvělé, když v takovémto vztahu se člověk může učit být sám sebou a cítit se přijatý a milovaný. A druhou cestou je, že takovouto zkušenost učiním s milujícím Bohem, s tím, kdo mne již od křtu volá jménem, který pro mne zemřel na kříži a vstal z mrtvých, kdo mne zná a fandí mi. Když zkrátka zjistíme, že ten, kdo se do nás zamiloval je Hospodin.

Docela nejčastější je, že Bůh tyto dvě cesty nám nabídne v určitém mixu. Je skvělé, když v okamžiku, kdy prožíváme radost z toho, že někoho mohu lidsky milovat, tuhle zkušenost využiji pro pochopení, jak mne vidí a miluje Bůh, je skvělé použít člověka pro pochopení Boží lásky. Ale funguje to i opačně, v okamžiku, kdy v modlitbě, při liturgii či četbě Písma nám najedou docvakne, že Ježíš Kristus koná a především prožívá i vůči mne to, co je vrcholným projevem nehrané ale plně žité lásky, která se vůbec nedívá blahosklonně ale naopak žárlivě touží, aby byla opětována. Skrze takovouto zkušenost je možné pochopit, že takto máme možnost nikoliv jen vůlí ale i srdcem milovat i druhé okolo sebe a že mnozí takto hodnotně a nezištně mohou milovat i nás.

Pojďme Bohu děkovat, že díky Lásce , která nás volá jménem, můžeme být sami sebou a prosme, abychom byli vnímaví ve svém srdci právě pro ten speciální vztahový mix, který Hospodin má připravený zcela na míru pro každého z nás.

 

katecheze_MonsHolub.doc 


 

Čeho se bojíš? Jak strachu čelíš? Co nebo kdo ti pomáhá? Krátké odpovědi na naši anketní otázku můžeš psát na nástěnku společenství Olomouc 2017. Staneš se tak spoluautorem knížky o CSM 2017, která právě vzniká!