Je zde čas předvelikonočních úklidů bytů ale i duší. Čas na svátost smíření. I když zpovědnici navštěvujeme více či méně často již několik let, můžeme pořád hledat odpověď na otázku: Jak se dobře zpovídat? Zde nabízíme několik myšlenek z prvních kapitol knížky P. Roberta Bergmana Životní cesta hříšníkova aneb blog o zpovědi.

 (foto: Irena Grimová, www.clovekavira.cz)

 

Co si kněz o mě bude myslet?

To je asi jedna z nejčastějších obav před svátostí smíření. P. Robert na ni ve své knížce odpovídá takto:

Nic. Nic si nemyslí. A už vůbec si nemyslí to, co si kajícník myslí, že si myslet bude.

V první řadě je užitečné si uvědomit, že i kněz sám je jen člověk – člověk hříšný. A své hříchy neodstraní tím, jak řekl jednou jeden můj spolubratr, že si stoupne před zrcadlo a sám si udělí rozhřešení, ale i on sám ke zpovědi chodí. Vzpomněl jsem si na jeden vtip, který to krásně nevystihuje: Přijde pán k zubaři a drží se za oteklou tvář. Zubař pohnut soucitem ho chce utěšit a říká: „Nebojte se, to nebude bolet.“ Nemocný s oteklou pusou odsekne: „Nechte si to. Já jsem taky zubař.“

Otázka podle mého názoru ukazuje na něco, co do zpovědi až zas tak moc nepatří. Ukazuje, že člověk chodí ke zpovědi jako k soudu – kde skutečně často záleží na tom, co si daný soudce o obžalovaném myslí. Jenže kněz není v pozici soudce – aby zvážil jak těžký a závažný je hřích člověka, které zákony porušil nebo neporušil, jak velké si za to zasluhuje tresty… Vůbec ne. Osobně jsem vděčný za Ježíšovu výzvu: „Nesuďte a nebudete souzeni“. Jak já jsem rád, že nemusím ve zpovědi soudit – a samozřejmě jak jsem rád, že ani já nejsem ve zpovědi souzen.

Proč se na zpověď připravovat?

Většina lidí se na zpověď moc nepřipravuje, píše autor. Prostě jde, sedne si (klekne si), zapátrá ve své paměti, jaké to tedy mívá obvykle hříchy, lehce je aktualizuje, vzpomene si, co mu náhodou utkvělo od poslední zpovědi v paměti, zaobalí je a pak je vyklopí (promiňte: vyzná). Taky způsob… A nemohu říct, že bych s tím neměl vlastní zkušenosti… Ale otázkou zůstává, jestli je to způsob jediný a jestli je dobrý.

Příprava ke svátosti smíření, jak ji vidím já, vyplývá ze samé podstaty svátosti smíření. Mohu si najít chvilku k modlitbě, o které vím, že v ní budu mít klid a hlavně – že v ní nebudu sám. Že tam bude právě můj Bůh, který mě ke smíření se sebou zve. Ne Bůh, který mě posuzuje, ne Bůh, který mi chce dokázat, jak jsem hříšný, ne Bůh, který by se vyžíval v poukazování na slabost člověka. Ale Bůh, který mě zve k tomu, aby mi (stejně tak jako už tolikrát) projevil lásku v nabídce odpuštění hříchů.

Proto je modlitba přípravy ke svátosti smíření v první řadě záležitost chvály a děkování Boží štědrosti – za všechny dary, které jsme dostali. Svatý Ignác z Loyoly, který rozvinul myšlenku systematického zpytování svědomí (omlouvám se za ten složitý a trochu zastaralý termín), ve své knížce Duchovní cvičení napsal, že nejprve má člověk vzdát díky za přijatá dobrodiní… Ale jak to? Já se přece připravuji ke zpovědi, ne? Ano. Jenže z povahy hříchu člověk není schopen unést svou slabost, pokud nebude hledět na Boží milosrdenství. Stručně a lapidárně řečeno: „Bez něj je to marné…“

Poté, co člověk vzdá Bohu díky za všechny dary, se teprve může podívat na svůj život (případně na dobu od poslední svátosti smíření) a pokusit se rozlišit, co tam není v pořádku. Co ublížilo vztahu s Bohem, čím ublížil druhým lidem nebo sám sobě. Je praktické si to napsat – nejen proto, aby člověk náhodou na něco nezapomněl (na velký hřích se dá zapomenout těžko), ale hlavně proto, že potom při svátosti smíření bude moct daleko lépe v klidu prožívat Boží odpuštění.

 

V knížce dále autor nabízí mnoho podnětů k přemýšlení, třeba o tom, jak často chodit ke zpovědi, jak hledat dobrého zpovědníka, jakou formou se zpovídat, podobenství o marnotratném otci nebo o rozlišování hříchů při zpovědi.

Kdo si knížku chce přečíst celou, najde ji ke stažení ZDE