Amoris Laetitia očami laika

 

PRVNÍ KAPITOLA: Tvoji synové jako výhonky oliv (14.-18.)

Úvodné časti papežského dokumentu Amoris Laetitia možno na prvý pohľad pôsobia až příliš idylicky. Vztiahla som ich na náš príbeh – nie na čosi abstraktné, ale na momenty, ktoré žijeme:

Najkrajším a najbezstarostnejším obdobím nášho relatívne mladého manželstva bol prvý rok. Množstvo nových, oslovujúcich životných zmien a jedno veľké očakávanie. A skutočne, nebolo pre nás väčšej radosti, ako čakať syna.

 Pápež k tomu píše: „Uvnitř domu, kde muž a žena usedli ke stolu, se objevují synové, kteří je provázejí „jako výhonky oliv“ (Žl 128,3), tedy plní energie a vitality. Tvoří-li rodiče základy domu, děti jsou „živými kameny“ rodiny (srov. 1 Petr2,5). Je příznačné, že ve Starém zákoně se nejčastěji po Božím jménu (JHVH = Hospodin, Pán) vyskytuje slovo „syn“ (ben), slovo, které odkazuje k hebrejskému slovesu „stavět“ (banah). Proto je ve 127. žalmu opěvován dar synů obrazy, které se vztahují jak ke stavbě domu, tak k sociální a obchodní aktivitě, která probíhala u bran města: „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí [...] Hle, Hospodinovým darem jsou synové, odměnou je plod lůna. Čím jsou bojovníku šípy v ruce, tím jsou synové z mladých let. Šťastný muž, který jimi naplnil svůj toulec; nepřijdou do hanby, když se budou v branách soudit s protivníky“ (vv.1.3-5). Tyto obrazy sice odrážejí kulturu starobylé společnosti, avšak přítomnost synů je v každém domě znamením plnosti rodiny v kontinuitě samotných dějin spásy, od pokolení do pokolení.“

Splnilo sa požehnanie nášho svadobného žalmu 128 a Amoris Laetitia v kapitole 1,15 ho rovnako cituje: „zvolání žalmu, který jsme si vzali za základ: „Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu“ (vv.4-5).“

V rámci Signálov spravujem společenstvo ŽMM, kde sa vyskytla otázka, ako malé deti viesť k viere. A článok, ktorý vyvolal rôzne reakcie. Uvažovala som, ako bola podaná viera v rodine mne, keď som bola dieťa. Veď slovo katechéza rodičia, ani starí rodičia vôbec nepoznali! Spomenula som si, že stareček, ktorý zomrel, keď som mala 6 rokov mi rozprával príbehy. Poznala som tak základnú os Starého zákona a som rada, že presné vyjadrenie tejto skutočnosti nachádzame na konci nasledujúceho odseku. Je to pre mňa cesta, ako jednoducho a prirodzene hovoriť o nevysloviteľnom.

„Bible považuje rodinu také za sídlo katechizace dětí. Vysvítá to z popisu velikonočních obřadů (srov. Ex 12,26-27; Dt 6,20-25) a později je vyjádřeno v židovské hagadě, tedy dialogickým vyprávěním, které doprovází obřad pesachové večeře. Ještě více opěvuje Žalm rodinnou zvěst víry: „Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, nezatajíme jejich synům, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc, podivuhodné skutky jím vykonané. Dal totiž Jakubovi nařízení a stanovil příkaz pro Izraele, aby o tom, co poručil našim otcům, poučili své syny. Má to znát příští pokolení, synové, kteří se narodí, mají to vyprávět svým dětem“ (78, 3-6). Proto je rodina místem, kde se rodiče stávají prvními učiteli víry svých dětí. Je to „řemeslné“ poslání, od osoby k osobě: „Když se tě v budoucnu zeptá tvůj syn [...] řekneš mu...“ (Ex 13,14).

Ďalší odstavec Amoris Laetitia hovorí veľmi zaujímavo o dospievaní a podčiarkuje posun, ktorý prináša Ježiš: „Evangelium nám také připomíná, že děti nejsou majetkem rodiny, ale mají před sebou svoji osobní životní pouť. Ježíš se sice prezentuje jako vzor poslušnosti vůči pozemským rodičům, které poslouchal (srov. Lk 2,51), ale zajisté také ukazuje, že synova životní volba a samotné jeho křesťanské poslání mohou vyžadovat určitý odstup, který je zapotřebí k uskutečnění vlastní odevzdanosti Božímu království (srov.Mt 10,34-37; Lk 9,59- 62). Ba více, když mu bylo dvanáct let, odpovídá Marii a Josefovi, že má plnit vyšší poslání, které přesahuje jeho historickou rodinu (srov. Lk2,48-50). Proto vyzdvihuje nezbytnost jiných hlubších svazků také uvnitř rodinných vztahů: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21). Na druhé straně v rámci pozornosti, kterou vyhrazuje dětem, považovaným ve starobylé společnosti Blízkého východu za subjekty, které nemají zvláštní práva a jsou součástí rodinného vlastnictví, Ježíš dochází až k tomu, že prezentuje děti dospělým téměř jako učitele, a to kvůli jejich jednoduché a spontánní důvěře vůči druhým: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,3-4).

 

Odkazy:

Cesta radostnej lásky I 

Připravila @terre-eau