Národní týden manželství (13.-19.2.) je příležitost pro všechny páry zaměřit se znovu na svůj vztah. K tomu by mohla pomoci i exhortace papeže Františka Radost z lásky, ze které přinášíme několik krátkých úryvků k zamyšlení.

 

(foto: ohsohappytogether, www.flickr.com, cc)


Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že všechno se bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všechno reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými. (91)

 

Vlídnost není jeden ze stylů, který by si křesťan mohl zvolit nebo odmítnout: je to nezadatelný požadavek lásky, a proto "každý člověk je povinen být vlídný k těm, kteří žijí kolem něho" (Tomáš Akvinský). (99)

 

Aby byl člověk připraven k pravému setkání s druhým, musí na něj hledět vlídným pohedem. Toho není schopen, pokud v něm převládá pesimismus, který vyhledává nedostatky a chyby druhých, možná jako kompenzování svých komplexů. Vlídný pohled nám umožní nezdržovat se příliš u toho, v čem je druhý omezen, a s touto tolerancí můžeme pracovat na společném díle, třebaže jsme rozdílní. (100)

 

Manželé, kteří se milují a patří si, mluví jeden o druhém dobře, snaží se poukazovat na dobrou stránku manžela či manželky, nehledě na slabosti a pochybení druhého. V každém případě zachovávají mlčení, aby nepoškodili pověst druhého. Není to však pouze vnější gesto, ale plyne z vnitřního postoje. A není to ani naivita toho, kdo nevidí těžkosti a slabá místa druhého, nýbrž šíře pohledu, který tyto slabosti a tato pochybení zasazuje do jejich kontextu. Pamatuje, že tyto nedostatky jsou jenom část a nikoli celek bytí druhého. Nemilá skutečnost ve vztahu není celkem tohoto vztahu. Lze jednoduše připustit, že jsme zkrátka všichni složitou kombinací světlých a stinných stránek. Druhý není jenom tím, co mi vadí. Je mnohem více. Z téhož důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho vážil. Má mne rád tak, jak je a jak může, se svými omezeními. Avšak skutečnost, že jeho láska je nedokonalá, neznamená, že je falešná či ne skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. Požaduji-li tedy příliš, dá mi to nějak pochopit, poněvadž nemůže hrát, ani přijmout roli božské bytosti, ani být ve službách všech mých potřeb. Láska žije spolu s nedokonalostí, omlouvá ji a dovede mlčet o omezeních milovaného člověka. (113)
 
 
Existuje bod, v němž láska manželů dosahuje svrchovaného osvobození a stává se prostorem naprosté autonomie: když každý z nich objeví, že ten druhý mu nepatří, ale že má mnohem významnějšího majitele, svého jediného Pána. Nikdo si nemůže činit nárok na to, že bude vlastnit tu nejosobnější a nejtajnější niternost milované osoby, jedině On může být vlastním středem jejich života. Tento princip duchovního realismu současně vyžaduje, že manželský partner nemůže očekávat, že ten druhý úplně uspokojí jeho potřeby. Je třeba, aby duchovní cesta každého z nich - jak to dobře vyjádřil Dietrich Bonhoeffer - pomáhala zakoušet jisté "zklamání" z druhého, přestat od něj očekávat to, co je vlastní jen lásce Boží. (320)
 
 

 Celý text exhortace lze najít ZDE