Duchovní inspirace

Už jste cestovali českým Pendolinem nebo třeba i francouzským vysokorychlostním vlakem TGV? Cestování vlakem má svoji romantiku - ne vždy se člověk dostane včas z bodu A do bodu B /ČD - časem dojedeme :) / nebo ne vždy dorazí na to správné místo (to když si trochu pospí a přejede do jiné stanice) atd. Jako malí caparti jsme milovali tunely - možná jste se i vy ptali, těšíce se na “mystiku“ tunelu: „Dědo, kdy už bude tunel?“... a dočkali jste se! Takový tunel zkracuje cestu, a to nejen ve fyzickém slova smyslu.

Existuje i tunel duchovní, který také zkracuje cestu na naší duchovní cestě - nikdo se ale na něj příliš netěší. V jazyce duchovních autorů se takovému tunelu říká “období neútěchy“, zažili ji například svatý Pavel, svatý Ignác z Loyoly, svatý Jan od Kříže, svatá Terezie z Lisieux či svatá Faustyna Kowalská. Většina z nás neprožívá takové období temna v duši jako tito mystikové. Ale prožíváme to v duchovním životě zpravidla na jiné úrovni. Při nějakém neduhu na těle říkáváme, že je nám blbě. Podobně (analogicky) to platí i duši - je nám blbě na duši, “nic s námi není, máme depku:)“, nedaří se nám modlitba atd. Jedná se o krizi. Totiž o krizi našeho duchovního života, naší víry; prožíváme něco negativního ve vztahu k Bohu, ač vždy platí, že z Boží strany je všechno v pořádku...Vtírají se myšlenky, že Bůh snad není, ač s Ním máme osobní zkušenost... Podle knihy Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly se neútěchou myslí temno v duši, zmatek v ní, pohnutky k nižším a světským věcem, neklid, pokušení k nevíře, stav bez naděje, bez lásky, přičemž se člověk shledává lenivým, vlažným, smutným a jako odloučený od Boha...Jedná se o jisté prázdno v duši (podobné prázdno, jako když někdo prožívá odchod milované osoby). Úspěch se stává neúspěchem a naopak. Země nevábí a nebe je zatím daleko...

Duchovní útěchou pak rozumíme nekritické období, duchovní pohodu, nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše rozhoří láskou k Bohu, je dojímána láskou k svému Pánu. Je to období vnitřní radosti, kdy se nám daří modlitba, pociťujeme vnitřní pokoj a vnitřní radost.

Proč se můžeme nacházet v neútěše?

Podle svatého Ignáce z Loyoly to plyne z toho, že jsme byli v praktikování víry vlažnými, lenivými a nedbalými. (Nezapomeňme, že odmítaje zdravou náročnost, ztrácíme nebe...) Dále prý se to děje, aby nás Bůh prověřil. (To známe. Často se nám říká, že nás Bůh zkouší...Ale jak to chápat? Bůh ví, jak na tom jsme, nepotřebuje nás zkoušet pro své poznání. Z toho plyne, že ta zkouška je důležitá pro nás - najednou si uvědomíme my sami, jak to s námi je, co je potřeba změnit nebo vylepšit.) A konečně neútěcha prý vede k poznání a pochopení, že není v našich silách získat a uchovat si hlubokou zbožnost, vroucí lásku. Tak nemyslíte, že i toto je darem Božím? Tím je přece sražena naše pýcha a stáváme se pokornými - pokora pak otevírá cestu k Bohu. Zlý duch jako otec lži nás klame různými způsoby (dokonce sváděl i Ježíše ne nějakým obyčejným slovem, ale biblických slovem z Knihy žalmů!) - ale pokoru na sebe vzít neumí (to je neklamné znamení k rozlišování).

Chaos, jisté překážky, umožňují růst v duchovním životě, člověk zraje krizemi. Bůh si často volí v Písmu svatém rozporuplné osobnosti, ne supermany, jeho sláva vynikne na naši neschopnosti, /tak jeden můj spolubratr neváhal vzhledem k své osobě říkat: „Oslav se na oslovi, Pane!“ :) / Svatý Jan od Kříže věděl, že bude lépe, a proto napsal: „Já o studnici vím, jež vody rozlévá - i v temné noci!“ - Bůh je nám v těžkých chvílích velmi nablízku, On je ta Studnice života. „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu,“ píše se v Malém princi. To, co v Něm ztratíme, nakonec v Něm nalezneme proměněné Jeho milostí. To, že Boha, Krista, v krizi jakoby nevidíme, vede k lásce, která je založena na vůli, ne pouze citu. Soužení nás otvírá věcem Božího království. Námaha při křížové cestě našeho života nás otevírá k pochopení Boží lásky a spáse, po níž toužíme právě a nejvíce v bolesti. Když se přibližuje Bůh, zraňuje svojí láskou tak, že po Něm vyprahle toužíme, je to čin Jeho lásky. Když se přibližuje Zlý, zraňuje neláskou a nenávistí - potom člověk zraněný takto zraňuje ostatní. Setkání s Bohem, Pramenem štěstí, Utěšitelem, bývá provázeno radostí v srdci i záhadnými slzami.

Nejsme na to sami: Není má bolest ani bolest ostatních, kterou by pro svoji lásku Kristus neprožil. Nepříjemné okamžiky nejsou zbytečné: Čím větší cíl, tím větší námaha. Je to veliké dobro pro člověka, že jej dosáhnutí nebe něco stojí.

Jak se zachovat v krizi?

Nepoznáš krásu hory, pokud si nedáš práci s výstupem na ni. Pro výstup na horu musíš mít dost dobré vybavení - tím jsou tyto prostředky:

Vědomí, že v době krize neděláme nikdy žádnou závažnou změnu, žádné velké rozhodnutí, nýbrž zůstáváme pevnými a vytrvalými v předsevzetích a v rozhodnutích.

Více se věnujeme modlitbě (i když míváme pokušení dělat všechno jiné, než se modlit - ovšem v pokušení se objevuje vždy lež!, přece i nedokonalá modlitba je modlitbou s jejími účinky - to znamená: pročišťuje nás).

Uvažujeme o tom, že pomoci nám může pouze milost Boží, Pán vždy ponechává dostačující milost k věčné spáse.

Snažíme se vytrvat v trpělivosti - ta je lékem proti trápením, formuje pro život, pro těžké chvíle v životě, vede k pravému ocenění hodnot apod. Vytrvejme a těšme se na nebe: Krátce před východem slunce bývá noc nejtemnější...

Temnotou se dá proplout skrze poslušnost - věrnost poslušnosti se Pánu líbí. Po zkouškách je na všechno jiný pohled. Tuto věrnost víře a vztahům můžeme pak hodit jako zrno do této společnosti, která stále více holduje partnerské a manželské nevěrnosti.

Neobyčejnou, nadpřirozenou sílu, pokoj v utrpení nalézáme v adoraci, svatém přijímání, ve zpovědnici...

Jistotu víry dává autorita církve skrze duchovní doprovázení. Pán Ježíš mystické světce více odkazoval na slova duchovního vůdce než na vlastní mystické zážitky těchto světců.

Na co nás odkazuje?

Cesta duchovních zkušeností, k nimž patří neodmyslitelně i zkušenost krize, učí, že Ježíš je jedinou cestou z krize a každého bolestného utrpení. Chvíle bolestné a nepříjemné střídají okamžiky štěstí. Důležité je poučit se pro jiné těžké situace v životě. V době pohody je dobré přemýšlet o tom, co udělám, až přijde krize. Všechno je to duchovní pnutí odkazující nás na nebe, tam nastává ideální stav: „Když jsem u tebe, nevábí mě země.“, píše žalmista v 73. žalmu. Šťastnou cestu!

P. René
@padreRene