Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.


Úplně sám!

Na jedné chodbě rehabilitačního ústavu pro tělesně postižené děti sedělo na zemi dítě s nepohyblivýma nohama uvězněnýma v nepohodlných kovových podpěrách a hekalo a kňouralo. „Tiziano, zvedni mě!“ fňukalo podrážděně směrem k mladé dobrovolnici, která na ně s úsměvem čekala s rozpřaženou náručí na konci chodby. „Pomoz mi!“ plakalo dítě. Ale dívka se usmívala a nepohnula se z místa.

Dítě se naštvalo a se slzami v očích ze všech sil a s obrovskou námahou rukama pokrčilo nohy, takže se nakonec dokázalo postavit a vrávoravou chůzí se drobnými krůčky vydalo přes chodbu. Po nekonečné době došlo až k dívce, která na ně pořád čekala s úsměvem a otevřenou náručí. Dítě se vrhlo do náruče a zvolalo: „Úplně sám! Vidělas? Šel jsem úplně sám!“ Dívka ho k sobě s pláčem přitiskla a chvíli tak zůstali. Všichni, kdo šli kolem, s úžasem hleděli na ten okamžik čistého štěstí dívky a dítěte, kteří plakali v objetí.

Bůh na tebe čeká s otevřenou náručí, ale chce, aby ses snažil „úplně sám“.

Bruno Ferrero – Rosa pro duši, Portál 2014
(Zprac. Roman Kubín)