Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o (Božím) království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.


Ale ptám se: Nejsem tolikrát sám uzavřen? Dělám si starosti jen sám o sebe, o své záležitosti, aniž bych otevřel srdce a mysl všem potřebám evangelizace, které stojí před církví?

Svatý Pavel nás učí připodobňovat se ostatním; máme se smát se smějícími a plakat s plačícími. Neboli přijmout za vlastní obtíže všech lidí. To znamená vyjít ze sebe. Když papež Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est mluví o lásce, říká, že láska si žádá „extázi“ neboli vyjití ze sebe, vyjití z místa. Velkým problémem je, že se láska uzavírá do sebe; že někdo miluje jen sebe sama nebo jenom to své – své území, svoje čtyři stěny. Láska Boží, láska v rámci Nejsvětější Trojice přetéká. A říkáme, že Nejsvětější Trojice „vyšla sama ze sebe“. Také my musíme vyjít ze sebe samých, žít v „extázi“.

Všem nám hrozí, že budeme žít uzavřeně, budeme-li milovat jen sami sebe. Musíme vyjít ze sebe, žít v „extázi“.


Pablo Domínguez Prieto – Až na vrchol, KNA 2015

(Zprac. Roman Kubín)