Když přišel Ježíš do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?“


V dnešním evangeliu velekněží, kteří se ptají Ježíše, jakou mocí jedná, nemají horizonty, jsou uzavření ve svých kalkulacích a jsou otroky své rigidnosti. Lidské kalkulace totiž zamykají srdce, skoncují se svobodou, zatímco naděje nás uvolňuje. Jak krásná je svoboda, velkodušnost a naděje mužů a žen církve. Ale jak nepěkná a škodlivá je rigidita žen či mužů církve, klerikální rigidnost postrádající naději. (…) Jsou dvě cesty. Jednak toho, kdo má naději v Boží milosrdenství a ví, že Bůh je Otec, protože odpouští vždy a vše. Za pouští je Otcovo objetí a odpuštění. A potom také těch, kdo se utíkají do svého otroctví, do vlastní rigidity a nevědí nic o Božím milosrdenství. Jako oni znalci Zákona, kteří byli studovaní, ale jejich věda je nespasila.

Když jsem v roce 1992 v Buenos Aires během jedné mše za nemocné dlouho zpovídal, přišla jistá žena, velice úctyhodného věku, s očima vidoucíma daleko a plnýma naděje, zeptal jsem se jí: „Babičko, jdete ke zpovědi?“, protože jsem byl zrovna na odchodu. „Ano.“ – „Vy ale nemáte hříchy.“ – A ona mi řekla: „Otče, každý je máme.“ – „Ale co když je Pán neodpustí?“ – pokračoval jsem. „Bůh odpustí všechno,“ odpověděla mi. „A jak to víte?“ ptám se. „Protože kdyby Bůh neodpouštěl všechno, neexistoval by svět.“ – Mezi oněmi dvěma postoji, tedy postojem svobody a naděje vedoucím k Božímu milosrdenství a postojem uzamčenosti zákonického a vlastně egoistického otroka vlastní rigidnosti, si pamatujme tuto lekci, kterou mi dala ona osmdesátiletá stařenka – byla to Portugalka: Bůh odpouští všechno, jenom čeká, až se k Němu přiblížíš.

Jsou dvě cesty, dva postoje…


Papež František 14. 12. 2015


(Zprac. Roman Kubín)