Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. (…) Na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod.


Řeka v poušti

Cestovatel zabloudil v poušti a zoufale hledal vodu. Vlekl se s námahou na vrcholek duny, pak na další a ještě na další, v naději, že někde zahlédne nějakou studnu. Díval se stále všemi směry, ale marně.
Když se potácel dál, zakopl o suchý keř a upadl na zem. Zůstal ležet jak dlouhý, tak široký a neměl už sílu vstát, ani chuť bojovat, ani naději, že tu hroznou zkoušku přežije. Zatímco tak bezradně a nešťastně ležel, uvědomil si najednou, jaké je v poušti ticho. Na všech stranách vládl majestátní klid, který rušil jen tichounký šelest, který bylo schopné slyšet jen to nejcitlivější ucho v tom nejhlubším tichu: zvuk tekoucí vody.
Zvuk v něm oživil naději, takže vstal a šel dál, dokud nedošel k potůčku průzračné a chladné vody.


Když se před tebou otevře mnoho cest a nebudeš vědět, po které se vydat, nezkoušej po nějaké vyrazit, ale sedni si a počkej. Nadechni se s hlubokou důvěrou, s níž ses nadechl toho dne, kdy jsi přišel na svět, nenech se ničím vyrušit a čekej, čekej. Nehýbej se, mlč a poslouchej své srdce. Když k tobě promluví, zvedni se a jdi, kam tě volá.


Bruno Ferrero – Rosa pro duši, Portál 2014
(Zprac. Roman Kubín)