Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! (…) Z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý.“

V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.


Církev, která hledá útočiště v Bohu, se vyznačuje třemi rysy: je pokorná, chudá a důvěřuje v Pána.
Pokorná církev se nenaparuje mocí a velikášstvím. Pokora neoznačuje ochablou a malátnou osobu, která klopí oči. Nikoli, to není pokora, nýbrž divadlo! To je fingovaná pokora. Prvním krokem pokory je přiznání, že jsem hříšník. Nejsi-li schopný říci sám sobě, že jsi hříšník a že druzí jsou lepší než ty, nejsi pokorný. První krok pokorné církve je pocit, že je hříšnicí, a první krok je stejný pro nás všechny. Pokud někdo z nás má ve zvyku hledět na vady druhých a klábosit o nich, není pokorný, myslí si, že je soudcem druhých.

My máme o tuto milost prosit, aby církev byla pokorná, abych byl pokorný já i každý z nás. Za druhé je to chudoba, která je prvním blahoslavenstvím, či přesněji chudoba v duchu. Být chudý v duchu znamená lpět pouze na Božím bohatství. Nikoli tedy církev, která lpí na penězích, přemýšlí o penězích a o tom, jak je získat. (…) Jáhen této diecéze, Vavřinec, jenž byl ekonomem diecéze, byl císařem žádán, aby odevzdal její majetek a tak zaplatil za to, aby nebyl zabit. Přivedl s sebou chudé. Chudí jsou bohatstvím církve. Máš-li svoji banku, jsi-li vlastníkem banky a tvoje srdce je chudé, tedy nelpíš na penězích, pak je to služba. Chudobou je tento odstup za účelem služby potřebným, služby druhým. Položme si tedy tuto otázku, totiž zda jsme církví, tedy lidem pokorným a chudým. „Jsem, anebo nejsem chudý?“ A nakonec – za třetí – má církev důvěřovat Pánovu jménu. Komu důvěřuji? Moci, přátelům, penězům?

Jsem pokorný? Jsem chudý?

 

papež František 15. 12. 2015