„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále.“


Je třeba, aby si na nás křesťany a na naši víru v Boha mohli lidé „sáhnout“. Kdo přijde v životě do styku s věřícím člověkem, musí mít možnost „okusit“ Boha. Proto nelze namítat, že než se mohu obrátit k druhým, musí být nejdříve má víra pevná a jistá. Víra musí být bezpochyby „upřímná“, opravdová. Nemusím proto také vůbec skrývat svá zápolení a pochybnosti, své těžkosti a strach. I Ježíš sám nám je dal poznat. Právě ony se mohou stát misionářským svědectvím, když vše, i tyto temné stránky svého života, snesu a překonám ve světle Božího oslovení.

Martin Buber se domníval, že o Bohu se může smysluplně mluvit jen ve vokativu, ve formě oslovení. Na tom je jistě správné to, že takřka objektivně zjeveného Boha opět ztratíme, jestliže se z odkazů a upozorňování na něj nestane vzývání, ano – oddanost vůči němu. Ježíš sám své vlastní zvěstování Boha vyložil svým životem, utrpením a svou smrtí. Nehlásal nic, co sám nežil. Tím byla církvi a jejímu jednání i v naší době naznačena cesta. Musíme si navzájem vyprávět nové „příběhy o Božím království“, které by vysvětlovaly naše nynější zkušenosti a zahrnovaly naše současné naděje.

Mluvím vůbec o Pánu druhým lidem, zvláště mým nejbližším? Mluvím také s ním, není mé mluvení jen prázdné slovo? Dokáži mluvit i o svých zápoleních, ale také o naději?


Joachim Wanke – Obtíže a šance církve v dnešním světě
KNA 2006

(Zprac. Roman Kubín)