Maria řekla: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici (…) Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“


Nevyslovitelné a nevýslovné jsou dvě krajní polohy řeči, v první maximum chybí, v druhé maximum přebývá. Největší bolesti jsou němé a největší obdiv bere řeč. A obě polohy se sváří a nás berou pod krkem. Nevyslovitelné a nevýslovné se navzájem podpírají a kontrastují spolu. Popírají se, protože nevyslovitelné počítá s nadvládou nicoty, kdežto nevýslovné svědčí o příslibu bytí. Kontrastují spolu, protože nevýslovným se to nevyslovitelné stává ještě nevyslovitelnějším (při příslibu dobra se zlo jeví ještě více pohoršující) a nevyslovitelné činí nevýslovné ještě nevýslovnějším (při nadvládě zla působí dobro ještě více překvapujícím dojmem).

Řeč nespočívá v ničem jiném než v napětí mezi těmito dvěma mlčeními – první je závan nebe do srdce, druhé lopata hlíny do úst. Pokud v řeči nejvyšší napětí mezi nevyslovitelným a nevýslovným povolí, sklouzává k tlachání nebo k pokleslé „komunikaci“. Řeč se povznese jedině tehdy, když vyzná, co ji ničí.

Dobře mluvit, to spočívá v modlitbě a zpěvu, tedy ve svrchovaném zadrhávání, v řeči přerývané tím nevyslovitelným a oněmělé tím nevýslovným, ve vypouštění ducha… Mluvit beze snahy o zpěv, to ještě není mluva, protože to jen pojmenováváme věci, ale nesnažíme se je zachránit před hrozbou nicoty.

Maria uměla vyslovit nevyslovitelné v chvalozpěvu Magnificat.

 

Fabrice Hadjadj – Jak dnes mluvit o Bohu?, CDK 2016
(Zprac. Roman Kubín)