Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi!
Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.


Co kdybych marnotratného syna potkal já?

My však máme být svědci, nikoliv policajti, průvodci, a ne soudci, přátelé, nikoliv špehové. (…)
„Člověka dokáže osvobodit od hříchu jedině poznání, že Bůh na něj opravdu pohlíží jako na svého syna, ať už zhřešil jakkoli. Pokud člověk má tuto synovskou víru, pramen zla jednoduše vyschne“ (J. Tiger).
Když marnotratný syn padl otci do náručí, byl už uzdraven. Já, jeho starší bratr, jsem se vždy považoval za boháče, ale teď musím uznat, že on je bohatší než já. Je bohatší o srdce prohloubené utrpením a o svou drsnou životní zkušenost. Je z něj boháč, protože v otcově odpuštění našel pravou lásku.

Mám v sobě skutečně Ježíšovo smýšlení? Dokážu vidět znamení, která jsou okolo mě? Nebo mám svoji jasnou představu, co, kdy, jak se má stát, a snažím se pouze soudit, trestat…?

 

Alessandro Pronzato – Provokující evangelia, KNA 2012




 

 

 

 

 

(Zprac. Roman Kubín)