Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Den dni o tom podává zprávu, noc noci sděluje poučení.

 

Bůh napsal nádhernou knihu, jejíž stránky jsou tvořeny množstvím tvorů, kteří jsou ve světě. Žádný tvor nezůstává stát mimo tento božský projev. Od těch nejširších panoramat až k nejnepatrnějším formám života je příroda stálým zdrojem úžasu a úcty. A je také neustálým zjevením božského. Jak sugestivně říkají japonští biskupové: „Vnímat každého tvora, který zpívá hymnus svojí existence, znamená žít s radostí, v Boží lásce a naději.“ Nazírat stvoření umožňuje objevit v čemkoli nějaké poučení, které nám chce sdělit Bůh, protože „rozjímat o stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet paradoxní a mlčenlivý hlas.“ Můžeme říci, že „vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, jak je obsahuje Písmo svaté, je tudíž božským projevem také východ slunce i stmívání.“ Věnuje-li člověk pozornost tomuto projevu, naučí se poznávat sám sebe ve vztahu k ostatnímu tvorstvu: vyjádřením světa se vyjadřuji a zkoumám svoji posvátnost dešifrováním posvátnosti světa.

Čtu si také v knize Božího zjevení v přírodě? Přivádí mě to k úžasu a úctě vůči Pánu? Kdy jsem si naposledy udělal čas a prožil jsem chvíle v přírodě?


Papež František – encyklika Laudato si' (85), Paulínky 2015


(Zprac. Roman Kubín)