V Krakově při SDM zaznělo kázání Mons. Tomáše Holuba a bylo by škoda nechat jej zapadnout. Může velmi povzbudit nás všechny, co jsme v Krakově nebyli. Ti, co ho slyšeli, jistě nepohrdnou malým osvěžením. 

 

 (foto: Pedro, www.flickr.com, cc)

 

Působení Ducha svatého je něco, co všichni potřebujeme.

Vlastně v životě Církve to je buď a nebo.

Buď jsme připraveni otevřít svá srdce, svůj život, své přemýšlení Božímu Duchu a pak se dějí věci Boží nebo zkrátka Duch svatý zůstane v tom, co konáme, jak se modlíme, jak evangelizujeme, jak se pereme o hodnotu a kvalitu svých vztahů a vůbec o hodnotu svého života jen pouze jako teoretický článek naší nauky a pak se dějí věci pouze lidské.
A já vůbec neříkám, že věci lidské jsou špatně nebo nejsou velkolepé. To vůbec není pravda. Člověk je schopen velkolepých věcí a sílu Božího Ducha k tomu vůbec nepotřebuje. Tak dobře je Bohem stvořen. Člověk je schopen zcela přirozenými silami (a někdy ale bohužel i s pomocí sil nadpřirozených ale Bohu nepřátelských) udělat obrovské show, které nás nadchne, při kterém se dech tají a emoce se v nás vaří. To přece můžete zažít na nějakém velkém koncertě, či na nějakém sportovním utkání, to můžete zažít v partě přátel či v obrovské zamilovanosti, která Vám zamotá hlavu.

To jen lidské budete moci určitě zažít i na setkání s papežem Františkem. Atmosféra, která vznikne, bude v sobě mít spoustu člověčiny dané tím, že nás tam budou asi doslova miliony a budeme stejně naladěni. To bude emočně určitě pro většinu z nás obrovský zážitek. I na té pouze lidské rovině.

Obrovský zážitek něco lidsky hlubokého je strašně důležité – proto se o to i v Církvi tak snažíme: aby věci měli atmosféru, aby se dotkly našich citů, našeho prožívání, aby byly hezké a působivé. Ale tím ještě vůbec není řečeno, že na 100% tam pro nás konkrétně, pro mne či pro tebe bude přítomen Duch svatý. Protože On se nebude vtírat či vnucovat, když ho nepozveme.

Lidská krása je totiž jen předsíň pro věci Boží – ty se otevřou a spojí s tím lidsky krásným, když mi sami ve svobodě otevřeme své bytí, svá srdce, svoji svobodu dokořán vanutí Božího Ducha.

Víte a toto je strašně důležité pro náš život víry. Držet v přítomnosti, opakovat pro sebe a pro své okolí: já toužím do toho, co dělám, jak se chovám, co prožívám, jaké vztahy navazuji a o jaké se snažím, do toho všeho já chci pozvat Božího Ducha. Protože pak se totiž radikálně a dech lidsky beroucím způsobem překračuje to, co jsme schopni zažít a připravit jen lidskými silami. Pak najednou do slova a do písmene se děje to, o čem píše prorok Ezechiel: mrtvé věci se stávají živými, pak se lidský zážitek prolamuje do hloubky, která už není jen chvilková, už není jen emoční, už není jen náhodná.

Spojení s Božím Duchem nás zve k důvěře v dobro i tam, kde lidská naděje už nemá sílu a perspektivu.

A tak já bych nás všechny moc chtěl povzbudit, abychom Božího Ducha vědomě do svého života do svých zážitků a vztahů zvali. Abychom se nespokojili s málem. Ono se nám i top lidské může zdát úžasné, ale nezůstaňme stát v předsíni! Vstupme do Božího světa, buďme nároční a chtějme víc, než se jen mačkat v předsíni!

 

(redakčně kráceno)