Čas od času se potkám s lidmi, kteří mi v osobním rozhovoru odhalí své pochyby, zda má jejich modlitba za zemřelé nějaký význam. Důvod těchto pochybností, které přicházejí a staví se proti tradici nejen křesťanské, ale i předcházející židovské, bývá různý. Nejčastěji nacházíme důvod v neporozumění, za co se vlastně ve vztahu k našim zemřelým modlíme, a také (promiňte mi to zevšeobecnění) v našich odtažitých vztazích k Bohu či nedokonalých mezilidských vztazích.

 

(foto: martathegoodone, www.flickr.com, cc)
 

Na začátek bych si dovolil uvést biblické citace:
„Že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ (Lk 20, 37-38)
„Silná jako smrt je láska, … Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6)
„Nato uspořádal (Juda Makabejský) ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,43-45)
I na dalších místech v Bibli bychom našli přímé odkazy nebo nepřímé náznaky, že ti, kdo zemřeli, jsou úzce ve vztahu k Bohu i k nám.


Také v nauce církve u církevních otců nacházíme mnoho svědectví o modlitbě za zemřelé
Křesťané si již v prvním století byli vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu. Slavili eucharistickou oběť na náhrobcích svých mučedníků a o výročních slavnostech se modlili za „méně důležité zemřelé“, pohřbené kolem nich. Máme mnoho vyprávění z života svatých, kteří zemřelým pomohli svými modlitbami. Jednu legendu čteme z života svaté Perpetuy, která zemřela roku 203. Byla ve vězení, když se jí ve vidění ukázal její zemřelý bratr Denokrates. Zdálo se, že je poraněný a nemůže se napít z pramene. Z toho Perpetua pochopila, že potřebuje její modlitby. Denně se za něj modlila, aby byl vzat do nebe, a byla odměněna dalším viděním, v němž byl šťastný, uzdravený a schopný pít z věčného pramene.
Biblické, církevní nebo legendární prameny nás tedy ujišťují, že to není jen naše osobní zkušenost nebo existenciální otázka, ale že se jedná o skutečnost, jež přesahuje pouze náš osobní horizont.


1. Modlitba za zemřelé pomáhá nám osobně
Často je důsledek modlitby osobní dobro pro toho, kdo se modlí. Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi (Spaseni v naději) píše: „ Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění. (Spe salvi, 48)
Jednoduše řečeno: můj život je stále obohacován tím, že na zemřelé s vděčností i prosbou myslím v modlitbě. Není to jen „věčná památka“, ale přítomnost v lásce, která přemáhá smrt.

2. Modlitba pomáhá zemřelým
Jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.  Jako křesťané - synové a dcery Boží - máme autoritu lásky. Jinak řečeno: „Čím víc milujeme Boha z celého srdce, tím vášnivější a radikálnější je odpověď lásky Boží na naše prosby.“
Pro opravdovost a horoucnost mé lásky projevující se skutkem (modlitbou, obětí) odpovídá Bůh svým milosrdenstvím vůči těm, na nichž mi záleží. Jsou ZÁZRAKEM LÁSKY obnoveni a zdokonaleni tak, aby mohli přímo vstoupit do Boží slávy, kam „nevstoupí nic nesvatého“ (Zj 21,27).

3. Přímluva obnovených (očištěných) zpětně pomáhá nám
V tradiční písni Odpočiňte v pokoji zpíváme: „budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“ Pouto lásky je obdivuhodné v tom, že to, co z lásky dáme, stonásobně se nám vrátí. Prostou zkušeností víry je, že ten, kdo zakusil lásku, v Bohu ji zúročí ne pro sebe, ale pro milovaného. A radost vykoupených se tak násobí. Kdo z nás by se cítil tak jistý, že by se chtěl spolehnout jen na sebe?! Peklo je věčná samota, život bez lásky a naděje… Nebe je věčný život ve společenství milujících a milovaných. Kéž mne lidé, které jsem láskou zde na zemi provázel přímluvnou modlitbou, doprovodí před Boha, Milosrdného Otce, který se usměje a řekne: „Vstup do radosti.“

P.S.
Odpověď na otázku v nadpisu zní: Má to význam! Nejsem o tom jen přesvědčen, ale z celého srdce tomu věřím.

Spojení s Bohem totiž přetrvává i ve smrti. 
Vědomí, že nás Bůh navždy přijímá do své lásky, se nám stává pramenem důvěry. 
(br. Roger Schütz)

                                 

při využití textů z www.vira.cz , www.pastorace.cz, www.radiovaticana.cz, http://biblenet.cz/

 

P. Vít Zatloukal
ViZ