Čas od času se potkám s lidmi, kteří mi v osobním rozhovoru odhalí své pochyby, zda má jejich modlitba za zemřelé nějaký význam. Důvod těchto pochybností, které přicházejí a staví se proti tradici nejen křesťanské, ale i předcházející židovské, bývá různý. Nejčastěji nacházíme důvod v neporozumění, za co se vlastně ve vztahu k našim zemřelým modlíme, a také (promiňte mi to zevšeobecnění) v našich odtažitých vztazích k Bohu či nedokonalých mezilidských vztazích.
Na začátek bych si dovolil uvést biblické citace:
„Že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ (Lk 20, 37-38)
„Silná jako smrt je láska, … Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6)
„Nato uspořádal (Juda Makabejský) ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,43-45)
I na dalších místech v Bibli bychom našli přímé odkazy nebo nepřímé náznaky, že ti, kdo zemřeli, jsou úzce ve vztahu k Bohu i k nám.
Také v nauce církve u církevních otců nacházíme mnoho svědectví o modlitbě za zemřelé
Křesťané si již v prvním století byli vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu. Slavili eucharistickou oběť na náhrobcích svých mučedníků a o výročních slavnostech se modlili za „méně důležité zemřelé“, pohřbené kolem nich. Máme mnoho vyprávění z života svatých, kteří zemřelým pomohli svými modlitbami. Jednu legendu čteme z života svaté Perpetuy, která zemřela roku 203. Byla ve vězení, když se jí ve vidění ukázal její zemřelý bratr Denokrates. Zdálo se, že je poraněný a nemůže se napít z pramene. Z toho Perpetua pochopila, že potřebuje její modlitby. Denně se za něj modlila, aby byl vzat do nebe, a byla odměněna dalším viděním, v němž byl šťastný, uzdravený a schopný pít z věčného pramene.
Biblické, církevní nebo legendární prameny nás tedy ujišťují, že to není jen naše osobní zkušenost nebo existenciální otázka, ale že se jedná o skutečnost, jež přesahuje pouze náš osobní horizont.
1. Modlitba za zemřelé pomáhá nám osobně
Často je důsledek modlitby osobní dobro pro toho, kdo se modlí. Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi (Spaseni v naději) píše: „ Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění. (Spe salvi, 48)
Jednoduše řečeno: můj život je stále obohacován tím, že na zemřelé s vděčností i prosbou myslím v modlitbě. Není to jen „věčná památka“, ale přítomnost v lásce, která přemáhá smrt.
2. Modlitba pomáhá zemřelým
Jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu. Jako křesťané - synové a dcery Boží - máme autoritu lásky. Jinak řečeno: „Čím víc milujeme Boha z celého srdce, tím vášnivější a radikálnější je odpověď lásky Boží na naše prosby.“
Pro opravdovost a horoucnost mé lásky projevující se skutkem (modlitbou, obětí) odpovídá Bůh svým milosrdenstvím vůči těm, na nichž mi záleží. Jsou ZÁZRAKEM LÁSKY obnoveni a zdokonaleni tak, aby mohli přímo vstoupit do Boží slávy, kam „nevstoupí nic nesvatého“ (Zj 21,27).
3. Přímluva obnovených (očištěných) zpětně pomáhá nám
V tradiční písni Odpočiňte v pokoji zpíváme: „budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“ Pouto lásky je obdivuhodné v tom, že to, co z lásky dáme, stonásobně se nám vrátí. Prostou zkušeností víry je, že ten, kdo zakusil lásku, v Bohu ji zúročí ne pro sebe, ale pro milovaného. A radost vykoupených se tak násobí. Kdo z nás by se cítil tak jistý, že by se chtěl spolehnout jen na sebe?! Peklo je věčná samota, život bez lásky a naděje… Nebe je věčný život ve společenství milujících a milovaných. Kéž mne lidé, které jsem láskou zde na zemi provázel přímluvnou modlitbou, doprovodí před Boha, Milosrdného Otce, který se usměje a řekne: „Vstup do radosti.“
P.S.
Odpověď na otázku v nadpisu zní: Má to význam! Nejsem o tom jen přesvědčen, ale z celého srdce tomu věřím.
Spojení s Bohem totiž přetrvává i ve smrti.
Vědomí, že nás Bůh navždy přijímá do své lásky, se nám stává pramenem důvěry.
(br. Roger Schütz)
při využití textů z www.vira.cz , www.pastorace.cz, www.radiovaticana.cz, http://biblenet.cz/
P. Vít Zatloukal
ViZ
Komentáře
"... staví se proti tradici nejen křesťanské, ale i předcházející židovské, ..."
- Za co se vlastně ve vztahu ke svým zemřelým židé modlí?
Jedna z věcí, za kterou prosí, je jistě odpuštění hříchů (jak naznačuje úryvek z knihy Makabejských).
Druhá věc doprovázení "říší stínů" - šeólem, srv. Ž 23: i kdybych šel údolím stínů, nezaleknu, vždyť ty jsi se mnou (myšleno Bůh).
Kousek náhledu na jiný pohled třeba zde:
http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=166
Ale spíše mají trochu jiný přístup k modlitbě, než máme zažitý my. Pro ně je velmi důležitá Boží sláva a požehnání - tedy chvála.
https://app.box.com/shared/c8ftsx05nl
Jesodej tešuva - důvody tešuvy (tešuva = pokání, kajícnost, návrat k Bohu)
V židovském myšlení a židovském životu, který - jako každý lidský život - pohřbem a hřbitovem končí. A navíc, celý vesmír je citlivý systém, kde vše je svázáno se vším. A dokud se nám nepodaří objevit v sobě i v okolí lidskost, nemůžeme ani dost dobře pochopit narážky v epitafech, ani mystérium smrti, kterou ta "člověčina" přeci rozhodně nekončí. Už jen proto, co na macejvách lidu Jisroele čteme ve zkratkách za*l (jeho památka nám budiž požehnáním pro tento i budoucí svět) anebo *tanceva (Kéž je jeho životní jiskra navěky vevázána do nádherného svazku života) ...
Díky za vysvětlení. V židovském náboženství se vůbec nevyznám, chápu to tedy tak, že židé modlitbu za mrtvé v pravém smyslu nemají; důraz je kladen spíše na modlitbu sama za sebe, která má přinést požehnání na tomto i onom světě. Jejich „modltiba za mrtvé“ spočívá ve vzdáním cti jejich památce, která má sloužit za příklad živým (zřejmě proto se v Jad vašem stále čtou jména zabitých).
Co je "v pravém smyslu" modlitba za mrtvé? Nemodlí se tak jak my (ve jménu Ježíše Krista, v Duchu svatém), to je pravda... Nemodlí se za jejich "spásu" - nemohou, protože Mesiáš podle nich ještě nesestoupil.
Ale jádrem i křesťanské modlitby je Boží sláva, která se na mrtvých má zjevit. V tom je naše a jejich modlitba velmi podobná.
„Co je "v pravém smyslu" modlitba za mrtvé?“
— Měl jsem na mysli přímluvnou modlitbu, která by nějak směřovala k dobru zemřelého; ne třeba rovnou za aktuální spásu, ale třeba za budoucí (až přijde Mesiáš) nebo tak něco.
Díky za vysvětlení; už je mi to, myslím, vcelku jasné.
Ale oni se modlí - za odpuštění hříchů! „Jestliže se zlovolník odvrátí od všech svých neblahých omylů a bude ostříhat všechna Má ustanovení, činit spravedlnost a soud, nezemře, bude zachován k životu. Žádné jeho přestupky mu nebudou připomínány, bude žít pro tu spravedlnost, kterou konal …“(Ez 18,21-22)
Modlí-li se za zemřelé, doprovázejí-li je šeolem, pak ke dni Mesiáše! A to je k dobru zesnulého.
Tak teď jsem trochu zmaten. Zatím co jsem viděl, tak vše bylo, že se živý žid modlí za odpuštění svých hříchů. Nemáte prosím odkaz na nějaký konkrétní text modlitby, kterou se živí židé modlí za to, aby Pán Bůh odpustil hříchy jejich blízkým zemřelým?
Ten text je z Makabejských. Septuaginta.
konkrétní modlitbu zkusím dohledat
Budu moc rád, děkuji.
Ještě jedna poznámka k židovské modlitbě, jejíž ozvěnu zachytíme i v liturgii mše svaté: to co se stalo mým předkům, stalo se mně a celému lidu Izraele. připomínka velkých Božích skutků z minulosti je oslavou přítomné milosti. Proto Preface začíná eucharistickou modlitbu. A naopak, jsem-li svědkem Božích zázraků v mém životě, mají na tom podíl minulí i budoucí. Jde o židovsko-křesťanské vnímání věčnosti.
O zádušní modlitbě Jizkor nebo také jinak Hazkarat nešamot:
http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=78
Ač na následujím videu stejně jako na předchozím odkaze Achab Haidler rozporuje, že se jedná o modlitbu za zemřelé ve smyslu, "že se v jejich textech nejedná o pražádné „modlíkání“ za zesnulé, ale o meditace nad sebou samotným a tichý rozhovor s Panovníkem, stejně v čase 4:40 videa se objevují slova proseb za odpuštění nepravostí a přikrytí všeho, co nás zahanbuje
https://www.youtube.com/watch?v=qX5ZiHK_d04
Na webu jsem celý překlad modlitby Jizkor nenašel, na výše zmíněném odkaze je jen její část.
To video je židovsky zábavné.
Díky!
Překlad Jizkor je uveden na tom odkaze z chewra.com.
Řekl bych, že co říká Haidler ve 4:40 je opět prosba za sebe, modlícího se, ne za nebožtíka. Zdá se, že konsistentně jde v ohledně mrtvého výhradně o připomenutí jeho památku, ovšem nejen živým, ale i Bohu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.