Trochu provokativní nadpis je inspirován kázáním otce arcibiskupa Jana Graubnera, které zaznělo v sobotu 28. května na Národní pouti do Krakova-Lagiewnik. Z kázání, jehož hlavním tématem bylo odpuštění, zde nabízíme několik myšlenek:

 

foto: R.Albrecht, www.clovekavira.cz

 

Odpuštění osvobozuje.
Odpuštění patří mezi skutky duchovního milosrdenství.
Odpuštění urážek má úžasnou moc postavit hráz zlu, zastavit lavinu hříchu, která často rozpoutá řetězec pomsty.
Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá naději.
Odpuštění je základním rysem křesťanské kultury. A my bychom si to měli připomínat častěji dnes, kdy někteří lidé u nás tolik hovoří o tom, že je třeba chránit křesťanské hodnoty. Ano, k základním křesťanským hodnotám patří odpuštění. Je to nejzřetelnější výraz milosrdné lásky a barometr věrohodnosti naší víry.

 

Hlavním a naprosto dostatečným důvodem pro odpuštění je, že Bůh odpustil nám. Lavinu milosrdenství spustil Kristus svou obětí na Kalvárii. Pak daroval odpuštění mně. Na odpuštění od Boha i od církve bychom měli všichni odpovědět tím, že odpustíme my všem, kteří se nějak provinili proti nám. Spustit uzdravující lavinu odpuštění, to patří k roku milosrdenství. Ten nás zve, abychom ukončili staré spory, odpustili staré křivdy, smířili se a dali příležitost začít znovu.

 

Odpouštět druhým je podmínkou pro získávání odpuštění pro sebe. Vždyť každý den, když se modlíme Otčenáš, říkáme: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Kdybychom neodpouštěli, prosili bychom za to, aby ani Bůh nám neodpustil, když mu říkáme, by to dělal tak, jak to děláme my. A to by přece byla nebezpečná modlitba.