„Dycky mám ty buchty dobrý, ale dneska jak naschvál, pane faráři, když jste přišel na oběd, se mně to vůbec nepovedlo. Ach jó!“ Takhle a podobně se hospodyňky v rodinách omlouvají, když si myslí, že jejich kulinářské umění ještě nedosáhlo sedmého stupně dokonalosti (...a sedmička je v hebrejštině číslem plnosti!) a že se před vzácnou návštěvou zase shodily. Ale zpravidla opak je pravdou - jejich jídlo je naprosto výtečné. „Co říci kuchařce na to, když se ptá, zda jídlo bylo dobré, a nám nechutnalo a nechceme se jí dotknout a současně ani lhát?“, ptali se svého času páni bohoslovci profesora morální teologie. V odpověď znělo: „Řekněte, že něco takového jste ještě nikdy nejedli.“

(foto: celine, www.flickr.com, cc)

 

Jednou takovou super kuchařkou v hvězdném nebi Božího království byla Anna Maria Taigi. Narodila se 29. května 1769 v Sieně. Její otec byl poměrně bohatý, avšak pozbyl svůj majetek a přestěhoval se do Říma, kde přijal místo domácího sluhy. Malá Anička musela doma pořádně pomáhat a dělala to velmi ráda. Když její otec přišel z práce, běžela mu vesele vstříc, pozdravila jej, odebrala mu plášť s kloboukem a ptala se jej, co by si přál. Potom mu přitáhla pohodlnou židli ke stolu a přinesla jednoduchou, avšak chutnou večeři. „Ale, Aničko,“ tázal se otec, „kde ses naučila tak výborně vařit?“ S úsměvem mu odpověděla: „Něčemu mě naučila maminka, ostatní jsem se naučila od jiných. Když přijdu do kuchyně, pomodlím se napřed Zdrávas Maria a potom mi jde všecko dobře.“ Anička byla při vší chudobě sluníčkem v rodině.

Když jí bylo dvacet jedna let, začala se vroucně modlit k Pánu, aby ji vedl k pravému povolání. Radila se se zpovědníkem, který jí řekl: „Vůle Boží je, abyste se provdala. Avšak ponechejte budoucnost úplně Boží Prozřetelnosti. Ta vám pošle onoho muže, kterému jste určena za manželku.“ Anna se modlila tím horlivěji k Duchu Svatému za osvícení, aby se v tomto rozhodujícím kroku nezmýlila.

A tak se stalo, že o její ruku požádal jejího otce Dominik Taigi, sluha knížete Chigiho. Anna odpověděla otci: „Dejte mi několik dní na rozmyšlenou, abych si v modlitbách před Bohem mohla věc rozvážit, a mezitím hleďte vyzkoumat o Dominikovi zvláště to, zda je bohabojný.“

Za čtyři neděle měla být svatba a Anna použila toho času, aby se na ní připravila životní zpovědí a také přichystáním hmotné výbavy do společných let. Žila pro Boha a svou rodinu. S manželem měli sedm dětí. Ty vedla k pravé zbožnosti. Dbala o jejich duchovní život. Bůh ji obdařil mnohými zvláštními milostmi. Nikdy nezanedbávala svou domácnost. Po její smrti dosvědčoval manžel: „Často se stalo, že jsem při návratu z práce nalezl dům plný lidí, kteří přišli k ní na poradu. Hned opustila všechny, i když to byli preláti, a pospíchala, aby mě se vší pozorností obsloužila. Bylo na ní vidět, že to činila za srdce ráda.“

Zemřela 9. června roku 1837. Papež Benedikt XV. ji prohlásil roku 1920 za blahoslavenou.

Život v rodině jinak vypadá, když otcové a matky umějí přiložit ruku k dílu. Milí mladí přátelé, nebojte se už teď osvojovat si spoustu dovedností, abyste tak mohli svým nastávajícím partnerům a dětem, které přijdou, vytvořit domov a měli čím obdarovat ty, které milujete. Kéž je naše práce provázena modlitbou, kéž je skrze ni posvěcována a kéž ona sama se stane modlitbou, aby náš život byl jednou velkou Boží chválou!...

 

P. René
@padreRene