Kdo z nás by se nesetkal s výrokem ve smyslu: „Podívej se, co ta církev všechno dělala...“, nebo „Vyjdou z kostela a už pomlouvají!“ Tato slova nezní libě, snad se dokonce stydíme, že je musíme slýchat. Co s tím? Můžeme zvolit přístup typu: „Mě se to netýká!“ Abychom se nemuseli s otázkou hříšnosti trápit, prostě před ní utečeme a děláme pro jistotu dojem, že ani k té skupině, co jí říkají církev, nepatříme.
Jiný způsob je, že se distancujeme ještě více a stylizujeme se do role, která nás postaví na jednu stranu s tím, kdo onen výrok pronesl. To se děje ve chvíli, kdy sami začneme komentovat nemožnost chování jednotlivých lidí v naší farnosti, společenství atd. Někteří mají zcela opačnou potřebu, a sice najít argumenty, kterými půjde omluvit a vymluvit cokoli, protože si nedokážou připustit, že církev je tvořena hříšníky. Jak se tedy postavit k hříchům a pohoršení v církvi?
 
foto: R. Albrecht, www.clovekavira.cz
 
Každý hřích je vráskou na životě církve Je pravdou, že každý hřích je jakousi vráskou na životě nejen jednotlivého křesťana, ale také církve. Že se stává dokonce jistým pohoršením. Jedná-li se o záležitost či osobu veřejně známou, pak je to o to významnější. Ale stačí, když rodiče dávají špatný příklad svým dětem nebo když někdo nedodrží daný slib apod. I můj hřích je pohoršením, které padá skrze mne na církev. Veškeré jednání je vystaveno zkoumavému pohledu nevěřících a hledajících lidí. I když ne vše, co druzí říkají, je pravdivé a je třeba rozlišovat dobře míněné kritiky od zlomyslných a neoprávněných pomluv, pozitivně viděno se jedná o příležitost ke zdravé sebereflexi.
 
Vědomí selhání, hříšnost i pokání a milosrdenství
Jedna z velkých bolestí církve je pohoršení, které vzniká ze selhání zasvěcených osob, kněží či biskupů. Na jedné straně je to opravdu velká rána, když selže někdo, kdo se těší velké důvěře nejen mezi věřícími. Na druhé straně musíme i těmto lidem přiznat to, že jsou lidmi se svou křehkostí a slabostí. Již od dob apoštolů si je církev vědoma, že upadnout může kdokoli (viz Petrovo trojí zapření Lk 22,54-62), ale důležité je pokání a vnímání potřeby milosrdenství. Papež František mnohokrát vyslovil politování nad poklesky. Zároveň připomíná, abychom neztratili ze zřetele velkou část těch, kteří slouží věrně a dobře: „Kněží jsou jako letadla. Píše se o nich jen tehdy, když padnou, ale přitom je jich tolik, co létají. Mnozí je kritizují, ale málokdo se za ně modlí.“
 
Kdo jde do kostela, není bez hříchu
Nesmí nás překvapit, že i lidé, kteří jsou věřící a chodí do kostela, jsou hříšníky. Ba naopak! Právě proto, že o sobě víme, že jsme hříšní, chodíme do kostela a necháváme se samotným Bohem skrze Písmo a svátosti přesvědčovat o milosrdenství a odpuštění. Nebo chcete-li, „chozením do kostela“ si kromě jiného připomínáme, že odpuštění potřebuje každý. Očekávání mnoha lidí ve společnosti, že člověk hlásící se ke křesťanství a k víře v Boha je bezchybný, je tedy neoprávněné.
 
Nepřestat litovat, hledat odpuštění a cestu
Na druhou stranu nás tato úvaha nemůže uchlácholit v tom smyslu, že nevadí, jak žiji a že hřeším. Se sv. Pavlem musíme říci: „Naprosto ne!“ (Řím 6,15). Totiž to, že jsme hříšní, se nesmí stát záminkou k tomu, že s hříchem v jakékoli podobě ve svém životě nebojujeme, že se s ním smíříme nebo v něm dokonce nacházíme zalíbení. Jedno z největších pohoršení, které lidem a světu kolem sebe dáváme, vzniká tehdy, když začneme jakékoli hříšné jednání prohlašovat „za normální“, nebo že „to dělají všichni“ či že „je to jen moje věc“. Hledáme-li správnou cestu, jistě narážíme na to, že jsme hříšníci. Avšak to neznamená, že Bůh s námi nepočítá. Boží slovo nabízí mnoho příběhů lidí, kteří ačkoli hříšníci, poznali Boží lásku a následovali Pána. A co víc, stali se svědky toho, že Bůh může a chce odpouštět i dalším a že je možná náprava. Když žijeme s vědomím křehkosti a potřeby odpuštění vin, svědčíme o Bohu, který prokazuje milosrdenství a uschopňuje ke změně života.
 
Svátost smíření má v tomto smyslu mimořádný význam. Jedná se o odpuštění hříchů a o Boží podporu pro jednotlivce, čímž tato svátost přispívá mocným způsobem k uzdravování vztahů a k obnově všeho, co je ve společnosti i v církvi hříchem poškozeno. Ježíšův učedník nesoudí, ale rozdává z pokladu milosrdenství.
Toto milosrdenství nejen přijímáme, ale také je můžeme rozdávat. Je dobře se tomu učit. Mnozí lidé poukazují na hříchy druhých a jen obtížně přiznávají své. „Kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem“ (Jan 8,7). Co jiného si připomínat, když nás napadají soudy nad hříchy druhých? S hříchem a hříšností je třeba počítat stejně jako s Božím milosrdenstvím a Ježíšovým vítězstvím. I když nás zaskočí záludnost hříchu a jeho původce (srov. Gn 3), nemusíme se této oblasti zaleknout a vyhýbat se jí, protože vidíme naději, nápaditost a perspektivu řešení, které nabízí Kristus. On rozlomil pouta hříchu a smrti. „Pouze v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, nalezneme spásu a vykoupení. S ním zlo, utrpení a smrt nemají poslední slovo, protože On nám dává naději a život“ (papež František).
 

z publikace Dar společenství církve
vydal sekretariát Sekce pro mládež ČBK a AKSM
2015
redakčně kráceno