Je zde čas předvelikonočních zpovědí. Následující text pochází z knížky Youcat – svátost smíření a nabízí zamyšlení nad naší praxí svátosti smíření. Zpovědnice i zpovědní rozhovor mají totiž své přednosti i svá úskalí.

(foto: Irena Grimová, www.clovekavira.cz)

 

Zpovědnice ti umožňuje, abys zůstal do značné míry anonymní. Zpovědník tu nevystupuje jako chápající kamarád a rádce, který ti trpělivě naslouchá a mluví s tebou. Vnímáš ho spíš jako soudce, které vyslechne tvé hříchy, vezme vážně tvou lítost a nakonec tě rozhřeší. 

To je důležitý aspekt. Musíš také vědět: kněz, který tě zpovídá, může být světec anebo někdo, kdo si dokáže sám se sebou a se svým životem poradit jen těžko. Vzhledem k tomu, co pro tebe může udělat, je to úplně jedno. I kdyby byl zločinec, dal by ti z Kristovy plné moci rozhřešení. A buďme k sobě upřímní: občas si od rozhovoru plného pochopení také slibujeme, že kněz naše hříchy umenší: „Hele, tak špatné to zas není!“ Mě občas rozčiluje, když mi něco takového nějaký kněz řekne. Stojím před Bohem, a když mě svědomí obviňuje, nechci slyšet: „Chudáčku, určitě jste měl strašlivé dětství!“

Osobně chodím obvykle do zpovědnice – a to asi každé čtyři týdny. Dobře se připravím. Celá zpověď pak netrvá dlouho – zpravidla pět až sedm minut. Když si chci čas od času zevrubně pohovořit o svém životě, neposkytuje k tomu zpovědnice zrovna vhodný prostor. V takovém případě pak většinou sedím s knězem v jeho pracovně. Když je všechno řečeno, nasadí si štolu – stává se pak tím, kdo uděluje svátost smíření – a otevření rozhovor zakončíme zpovědí tak, jak se patří.

Problém zpovědnice je, že v ní lze snadno odhrkat pár standardních hříchů. Co nejrychleji je ze sebe vyklopit, udělat nad nimi kříž – a honem zpátky do navyklého všedního dne. Naopak její výhodou je udržení anonymity. Ale ať ve zpovědnici nebo během zpovědního rozhovoru – kněz zpovědní tajemství naprosto zachovává.

Nedávno mi jeden kamarád vyprávěl o své zpovědi ve Washingtonu. Šel do zpovědnice v katedrále. Zelené světlo naznačovalo, že kněz je uvnitř a čeká na dalšího kajícníka. Ve zpovědnici byla tma a nešlo ani rozeznat, jak kněz za mřížkou vůbec vypadá. Kamarád začal tím, že se nejprve zevrubně rozpovídal o svých životních poměrech. Jak dlouho je ženatý, jaké má děti, co má za práci a co ho právě zvláště zaměstnává. Z hlubin zpovědnice náhle z ničeho nic zazněl zvučný bas: „ No, stories, please! Confess!“ Vynikající příhoda. Cítím k tomu Božímu muži ve Washingtonu jisté sympatie. Při zpovědi se nemá všechno dlouho okecávat, ale s rozhodností přijít k věci. Když si pak člověk není sem tam jistý, může samozřejmě klást otázky. Zpovědnice však není žádný božský informační stánek ani psychologická poradna, ale místo, kde se setkávám s Bohem prostřednictvím jeho služebníka.

Vést zpovědní rozhovor je skvělá příležitost, jak konkrétně zakusit Boží lásku a milosrdenství. Před očima mám pár obrazů. V Taizé, kde jsem často býval, se každý týden koná „Noc světel“. Během večera se bratři rozmístí v podloubí kolem dokola. S některými lze mluvit o svém životě a vlastní cestě s Bohem. Jiní svou štolou ukazují, že jsou katoličtí kněží. Lze k nim přijít a požádat je o zpovědní rozhovor. Mladí lidé často stávají dlouhé fronty, aby přijali svátost smíření. Je to pořádně nakažlivé, skoro jako by člověka strhával proud: „Haló, ty tam! Vlastně i ty bys měl dát svůj život s Bohem znovu do pořádku!“ Prostor, který je naplněn touhou, pokojem a krásou. Bůh tu pracuje. Proměňuje lidi v hlubině jejich srdce.

Zpovědní rozhovor je skvělá věc. Když si člověk ještě není úplně jist, co to vlastně hřích je, nebo když chce obrácení spojit s prosbou o „nasměrování“, potřebuje zkrátka čas na rozhovor s někým, kdo mu naslouchá s božskou trpělivostí a poskytuje pomoc na základě Božího slova.

Zpovědní rozhovor však v sobě také skrývá nebezpečí: celá věc se může zvrtnout ve žvanění. A z kněze se pak snadno může stát jen takový hodný chlápek, s nímž se prima povídá. Zpověď je posvátné jednání – nesmí se zlehčovat.