Je zde čas předvelikonočních zpovědí. Následující text pochází z knížky Youcat – svátost smíření a nabízí zamyšlení nad naší praxí svátosti smíření. Zpovědnice i zpovědní rozhovor mají totiž své přednosti i svá úskalí.
(foto: Irena Grimová, www.clovekavira.cz)
Zpovědnice ti umožňuje, abys zůstal do značné míry anonymní. Zpovědník tu nevystupuje jako chápající kamarád a rádce, který ti trpělivě naslouchá a mluví s tebou. Vnímáš ho spíš jako soudce, které vyslechne tvé hříchy, vezme vážně tvou lítost a nakonec tě rozhřeší.
To je důležitý aspekt. Musíš také vědět: kněz, který tě zpovídá, může být světec anebo někdo, kdo si dokáže sám se sebou a se svým životem poradit jen těžko. Vzhledem k tomu, co pro tebe může udělat, je to úplně jedno. I kdyby byl zločinec, dal by ti z Kristovy plné moci rozhřešení. A buďme k sobě upřímní: občas si od rozhovoru plného pochopení také slibujeme, že kněz naše hříchy umenší: „Hele, tak špatné to zas není!“ Mě občas rozčiluje, když mi něco takového nějaký kněz řekne. Stojím před Bohem, a když mě svědomí obviňuje, nechci slyšet: „Chudáčku, určitě jste měl strašlivé dětství!“
Osobně chodím obvykle do zpovědnice – a to asi každé čtyři týdny. Dobře se připravím. Celá zpověď pak netrvá dlouho – zpravidla pět až sedm minut. Když si chci čas od času zevrubně pohovořit o svém životě, neposkytuje k tomu zpovědnice zrovna vhodný prostor. V takovém případě pak většinou sedím s knězem v jeho pracovně. Když je všechno řečeno, nasadí si štolu – stává se pak tím, kdo uděluje svátost smíření – a otevření rozhovor zakončíme zpovědí tak, jak se patří.
Problém zpovědnice je, že v ní lze snadno odhrkat pár standardních hříchů. Co nejrychleji je ze sebe vyklopit, udělat nad nimi kříž – a honem zpátky do navyklého všedního dne. Naopak její výhodou je udržení anonymity. Ale ať ve zpovědnici nebo během zpovědního rozhovoru – kněz zpovědní tajemství naprosto zachovává.
Nedávno mi jeden kamarád vyprávěl o své zpovědi ve Washingtonu. Šel do zpovědnice v katedrále. Zelené světlo naznačovalo, že kněz je uvnitř a čeká na dalšího kajícníka. Ve zpovědnici byla tma a nešlo ani rozeznat, jak kněz za mřížkou vůbec vypadá. Kamarád začal tím, že se nejprve zevrubně rozpovídal o svých životních poměrech. Jak dlouho je ženatý, jaké má děti, co má za práci a co ho právě zvláště zaměstnává. Z hlubin zpovědnice náhle z ničeho nic zazněl zvučný bas: „ No, stories, please! Confess!“ Vynikající příhoda. Cítím k tomu Božímu muži ve Washingtonu jisté sympatie. Při zpovědi se nemá všechno dlouho okecávat, ale s rozhodností přijít k věci. Když si pak člověk není sem tam jistý, může samozřejmě klást otázky. Zpovědnice však není žádný božský informační stánek ani psychologická poradna, ale místo, kde se setkávám s Bohem prostřednictvím jeho služebníka.
Vést zpovědní rozhovor je skvělá příležitost, jak konkrétně zakusit Boží lásku a milosrdenství. Před očima mám pár obrazů. V Taizé, kde jsem často býval, se každý týden koná „Noc světel“. Během večera se bratři rozmístí v podloubí kolem dokola. S některými lze mluvit o svém životě a vlastní cestě s Bohem. Jiní svou štolou ukazují, že jsou katoličtí kněží. Lze k nim přijít a požádat je o zpovědní rozhovor. Mladí lidé často stávají dlouhé fronty, aby přijali svátost smíření. Je to pořádně nakažlivé, skoro jako by člověka strhával proud: „Haló, ty tam! Vlastně i ty bys měl dát svůj život s Bohem znovu do pořádku!“ Prostor, který je naplněn touhou, pokojem a krásou. Bůh tu pracuje. Proměňuje lidi v hlubině jejich srdce.
Zpovědní rozhovor je skvělá věc. Když si člověk ještě není úplně jist, co to vlastně hřích je, nebo když chce obrácení spojit s prosbou o „nasměrování“, potřebuje zkrátka čas na rozhovor s někým, kdo mu naslouchá s božskou trpělivostí a poskytuje pomoc na základě Božího slova.
Zpovědní rozhovor však v sobě také skrývá nebezpečí: celá věc se může zvrtnout ve žvanění. A z kněze se pak snadno může stát jen takový hodný chlápek, s nímž se prima povídá. Zpověď je posvátné jednání – nesmí se zlehčovat.
Komentáře
Zajimalo by me, kdo je autor :)
Přiznám se, že tomu článku nerozumím. Co je to zpovědní rozhovor? A zpověď ve zpovědnici? Jaký je mezi tím rozdíl?
@Jan Škrášek originál Youcatu je německý. Psal to někdo z kolektivu autorů.
No, nevím. Zpovědnici v chodu jsem naštěstí už dlouho neviděla. Nikde tady. A odříkávání : za prvé, za druhé, za třetí nepomůže nikomu moc uvědomit si souvislosti, přemýšlet o nich, ani si z toho něco odnést pro další život. Preferuji rozhovory. Ostatně málokdy hřešíme v bodech, vždy je to celá návaznost situací a příprava na svatou zpověď rovněž není 1, 2, 3. Zpytování svědomí je na zpovědi to nejdůležitější, máme-li se sebou pracovat a tam také neřadíme myšlenky v osnovách a po číslech čísel. Není to seznam, nýbrž práce na sobě.
Nemyslí se zpovědním rozhovorem duchovní vedení?
podle mě je ten překlad celý jakýsi "zajímavý"... hned v názvu si nejsem jistá, co mi autor chce říct (jakože mám chápat, že zpověď nebo z.rozhovor? zpovědnicí si představím spíš takovou tu budku, ale ne zpověď :-) ) nebo je to vážně myšleno "zpovědnice", ale pak bych to srovnávala spíš se zpovědní místností (?)
@Ferenc. Taky jsem si říkala, že je to tak asi myšleno. Ale nerozumím tomu v kontextu toho článku. Co to znamená, že jdu za knězem a poprosím ho o zpovědní rozhovor? Za knězem jdu, když potřebuji ke zpovědi a pokud si s ní nevím rady, může mi pomoct. A nebo jdu a poprosím o duchovní vedení. Ale to těžko udělám v Taizé, když za nějakou dobu odjedu. Duch. vedení vyžaduje nějakou pravidelnost.
Na druhou stranu souhlasím s tím, že když jdu do zpovědnice, může se stát, že budu zpovědníka vnímat jako soudce. Když ho neznám a on o mě nic neví.
Já kněze čas od času poprosím o "duchovní rozhovor" - mimo zpovědnici, - pokud potřebuji s něčím poradit, nebo mám nějaké nejasnosti. A potom ho třeba v návaznosti na ten rozhovor poprosím o svátost smíření. Osobně se raději zpovídám mimo zpovědnici a to z jednoho (trochu úsměvného) důvodu. Stav zpovědnic v našich chrámech je kolikrát všelijaký a opravdu se mi stalo, že klekátko bylo tak nakloněné, že jsem celou zpověď byla zapřená nohama o podlahu a rukama se přidržovala stěn, protože jinak bych z té zpovědnice fakt sjela jako ze skluzavky - jenže pozpátku :-)
@organo A to se pak celou dobu soustředíš na to, abys nespadla a ne na zpověď. :-) Podobnou situaci jsem se svým dlouhým tělem taky zažila :-)
Já sice moc dlouhé tělo nemám (řekla bych tak akorát), ale byl to docela horor :-))
To jsou přesně vzpomínky na moje první zpovědi - na klečení jsem byla moc malá a na stání moc velká. Takže jsem celou zpověď trávila v podivném pokrčení. Uff.
A pak taky vyvážit, jak mluvit - je potřeba šeptat tak, aby to fronta za váma neslyšela, ale zároveň, aby kněz slyšel.
Jak jsem ráda, že jsem ve zpovědnici už dlouho nebyla :)
Moje 5 měsíční zkušenost, kterou mě naučil jeden kněz.
Zpovědnice :
Zpověď s knězem probíhala klasicky,ale spíše to byla " slavnost " svátosti smíření. Naučila jsem se zpověď brát jako slavnost, ne popravu před soudem a hlavně soudcem.
Zpovědní rozhovor :
Po zpovědi, jsme tu slavnost chviličku oslavovali v podobě kávy a zmrzliny a cca 15 jsme probrali, co bylo potřeba a nejen věci duchovní.. Teď jsem jinde já i onen kněz, ale důsledky: Když jdu ke zpověďi, tak neodolám zmrzlině a kávě a nechávám slavnost doznít.
@Lenka Šerá: to je moc krásný přístup. Někdy však opravdu záleží na knězi. Zažila jsem zpověď, která mě tak povzbudila a smíření mě natolik rozradostnilo a užasle nadchlo, že bych si tu "zmrzlinu" dala na oslavu také. :) Zato jsou zpovědníci, kde když člověk odchází, má sklíčený pocit. A to nemělo být.
Kněží, které jsem potkal, brali zpověď strašně benevolentně. Vůbec nepomáhali doplňujícími otázkami, nezajímali se ani o okolnosti, spíš jsem měl dojem, že to chtějí mít co nejrychleji za sebou, dát za pokání 3x zdrávas. Takže jsem si některé závažné hříchy uvědomil až nějaký čas po zpovědi, nebo mi asi až po roce došlo, že jsem se zpovídal bez opravdového předsevzetí...
Zkrátka, výsledek je takový, že ke zpovědi už asi nikdy v životě nepůjdu, ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že nejsem psychicky schopen se vyzpovídat. Absolvoval jsem v průběhu času celkem asi 3 generální zpovědi, přičemž ani u jedné z nich nedokážu s nějakou solidnější jistotou říct, že bych se vyzpovídal platně. Nevím, zda budu spasen, spíš ne. V každém případě strávím zbytek svého mizerného života bez svátostí.
@sirius Je pravda, že před některými zpovědníky se zpovídá hůře. Pokud nemáte možnost jít k někomu jinému, nezoufejte. Nejde o to, co se řekne nahlas, podstatná je příprava a uvědomění si těch hříchů a hříšků společně s vnitřním rozhodnutím pokusit se jich napříště vyvarovat. Je to zpověď Bohu, ne knězi. A ten slyší a vidí do Vašeho nitra už při přípravě. Každá zpověď, i když nevyřkneme vše, je platná. Ale pokud trváte pedanticky na řečeném, je dobré na závěr říci , že jsou tu ještě třeba hříchy, které jsme opominuli. Které jsme ne dost dobře reflektovali. Ale zpověď neslouží k vyjmenovávání našich provinění, její těžiště je právě ve snaze o nápravu. Takže mluvit o neplatné zpovědi není namístě.
@sirius Ještě k tomu spasení. Spása se neodvíjí od zákonického dodržování všech předpisů, i když jsme-li členy církve, je samozřejmé, že jisté tradice, rituály a předpisy dodržujeme. To jsou však pouze pomůcky k našemu vnitřnímu a osobnímu přerodu, k naší vlastní jedinečné cestě ke spáse.Měli bychom spíše usilovat o změnu sama sebe, o uvolnění v sobě prostoru od překážek, jimiž jsou například hříchy, tedy to, co nám brání k cestě k Bohu, aby Bůh mohl postupně vnikat do našeho srdce a skrze nás i konat. Budiž měřítkem naší spásy jak se chováme, jak smýšlíme a co děláme pro ostatní. Ostatní bych nechala na Bohu, jaký má s naší spásou záměr. A jelikož je nekonečně milosrdný, myslím si, že pravdu v nás vidí a odměňuje. Nepodceňovala bych ho :)
@KMirjam Obávám se, že mi moc nerozumíte.
Navíc, tohle není pravda : "Každá zpověď, i když nevyřkneme vše, je platná."
Např. kdo úmyslně zamlčí těžký hřích, zpovídá se svatokrádežně, tudíž neplatně. Stejně tak ten, kdo odflákne přípravu tak, že vlastní vinou zapomene na nějaký těžký hřích. Nebo pokud chybí opravdové předsevzetí.
Problém je v tom "vlastní vinou" nebo nezaviněně. Kdo to má posoudit, když ne ten, kdo se zpovídá? Nakonec stojí před Bohem každý sám, se svým svědomím a pokud si sám není jist, že se vyzpovídal platně, kdo ho přesvědčí? Jsou sice výjimky, jako třeba zpovědi otce Pia, nebo sv. Jan M. Vianneye, kteří měli dar vidět do srdcí lidí. Ale je dnes někdo takový?
sirius: Myslím, že je snadná pomoc - jít ke svátosti smíření a říct "domnívám se, že jsem se v minulosti vlastní vinou zpovídal svatokrádežně".
A opravdu nechat zbytek na Pánu. Pokud máte aspoň trochu starost o svou spásu, tak je, myslím, vyhráno. Spásy nedojdeme vlastními zásluhami, jsme-li světci nebo vrahové, ale jen a jen Božím milosrdenstvím. Takže pokud Vám to není úplně fuk, což jak vidět není, tak bych se zaměřila na to, abych Boha pokorně prosila o milosrdenství - a Bůh Vás určitě nezavrhne.
@sirius je rok milosrdenství, nebojte se
sirius: Já bych to nehrotil. Nedělej z toho vědu. Pokud znáš alespoň jednoho solidního a lidského kněze, zajdi za ním a svoje pochybnosti, které jsi tu napsal, s ním v klidu prober. Nejsi sám, kdo prožívá něco podobného. A neboj - nikdo ti hlavu neutrhne, ani tě nic nesežere. Jdi do toho. Stojí to za to. Fakt. Jdi do toho.
Jinak: ten překlad nadpisu je podle mne chybný. Má být: "Zpověď, nebo duchovní rozhovor?"
@ToB Na jednu stranu ano, mohu dát na rady lidí, nějak se připravit, jít ke zpovědi, říct tam upřímně, jak to je. To jsem ovšem udělal už posledně. Problém nastane potom, kdy mám probudit lítost, dát si dohromady jestli se opravdu chci změnit, jestli jsem vážně rozhodnutý a není to jen póza, kterou si něco nalhávám. A i když si třeba řeknu, že ano, a kněz mi dí rozhřešení, pořád něco uvnitř mě mi říká, že to není pravda, že fakticky usmířen nejsem, jen si na to hraju. Když o tom v klidu rozjímám a ptám se Boha, tak upřímně nejsem schopen posoudit, je-li to pravdivý hlas, nebo to jen našeptává ďábel. Jenom velké mlčení, jsem ponechán na pospas sobě, svému úsudku. To mě nejvíc štve. ...
@ToB ... Nedokážu prostě přijmout to, že mi bylo odpuštěno. Připadá mi, že mám tak zdevastovanou duši, že nejsem schopen ani přijmout uzdravení. Rozumějte mi, nepochybuji o tom, že to Bůh může a chce udělat, ale jde o mou schopnost to přijmout, otevřít se mu. Je potřeba pochopit, že nepomůžou slova, povzbuzení ani rady, tady jde o něco jiného i když to neumím přesně popsat.
@ToB ... Aby toho nebylo málo, tak si za několik hodin nebo příští den uvědomím, kolik těžkých hříchů jsem zapomněl při svém důkladném (?) zpytování svědomí, a pochybnosti se ještě prohloubí. Takhle mě opouští naděje na spásu a s ní i chuť cokoliv konat pro Boží království nebo jít ke zpovědi znova.
@sirius Myslím, že vám rozumím. Mě trápily podobné věci a pomohlo mi najít jednoho zpovědníka, ke kterému chodím 5 let. A skoro 4 roky jsem neměla odvahu jít k někomu jinému, jak jsem se bála. Nejhorší pro mě bylo střídat zpovědníky, nebo jít ke zpovědi v kostele, to jsem byla vždycky ve stresu, kdo tam bude, co mi řekne, jestli mě pochopí apod.. Jestli chcete, můžu vám popsat svoji zkušenost více do vzkazů.
@ToB ... Dále bych měl říct, že si kladu i otázky, jestli to celé posuzuji správně, zda na sebe nejsem moc přísný a tak. Ale vždy dojdu k tomu, že spíš ne. Opět si přečtu, co se o zpovědi píše v katechismu, v různých přípravách na sv. smíření, zrcadlech, v kázáních sv. Jana M. Vianneye, morálce od dr. Skoblíka, aj., projdu si prostě vše, co zatím mám k dispozici, ale nedojdu s klidným svědomím k "lighter" řešení.
Řešení tu je: zkušený zpovědník pozná, co za tím stojí. Může vám pomoci. Jako mnoha a mnoha lidem, kteří prožívají něco velmi podobného, co vy. JE z toho cesta ven, jen je potřeba důvěřovat zpovědníkovi, přijmout Boží nabídnutou ruku a spolehnout se na Boží záruku, že když odpouští kněz, odpouští i Bůh.
Je z toho cesta ven. Ale jen ve dvou. Sám se za vlasy z toho bahna nevytáhnete. Ale když přijmete nabídnutou ruku...
@ToB souhlasím
@ToB A kdo konkrétně je zkušený zpovědník? K lidem (zvlášť kněžím) jsem dost nedůvěřivý, takže jsem si vždy pečlivě vybíral, aby to byl člověk, který rozumí dobře jak Bohu, tak lidským problémům. Ale nakonec mě zklamali (jak jsem psal ze začátku).
@sirius mě pomohla modlitba za něj
@voda-zpívající Mně ne :-)
@sirius Nedostala jsem ho hned, ale přišel, a to takovým způsobem, který bych sama nevymyslela. Přeji to i vám, protože si myslím. že vám rozumím. A že vám to pomůže.
Když navážu na svůj předposlední komentář, vede mě to k úvaze, proč vlastně ti kněží, ačkoliv byli podle mě i druhých lidí moudří, sečtělí, rozvážní a vzdělaní, tak v mých očích brutálně selhali v porozumění konkrétnímu člověku, ve způsobu, jak ke zpovědi přistupovali, prostě jako kdyby o nic nešlo. Nemůže za tím být jakási profesní "otupělost", když už to dělají mnoho let? Ale kdyby to tak bylo, proč mám takovou zkušenost jen já a jiní lidé je hodnotili dobře? Takže nejsou zvyklí pracovat s "exoty"? V tom případě zřejmě potřebuji nějakého specialistu na exoty.
@sirius možná, že k tomu přistupujete příliš literárně, paragraficky. Pokud se člověk uvolní a spolehne na nekonečnou milost Boží, kácí se i ulpívání na jednotlivých proviněních. Bůh nám do duše vidí, a odpouští. Vím, je to někdy těžké přijmout, a jak správně píšete, nepomohou rady, písmenka. Přesto věřte, že je to smysl Velikonočního tajemství, které právě prožíváme, a zároveň příležitost učit se podstatu života křesťana: S velkolepou pomocí Boží umět přijmout sám sebe. Takový jak ve skutečnost jsem. Bůh, ten nás tak přijímá a vědomí této milosti nám v tom může napomoci.
Ještě připojím příklad sv. Ignáce z Loyoly. Ten měl problém, že se stále zpovídal, často a dlouze. A přece měl výčitky a žádná zpověd jej neuspokojila. Poté pochopil, že ne ty hříchy, z nichž se neustále vyznává, nýbrž nedůvěra v milost Boží,která odpouští, je tím základním proviněním a nedostatkem víry. A toto pochopení jej pohnulo dál, a tak se stal světcem. Přeji hodně sil v novém objevování sama sebe i Božích milostí. Krásné Velikonoce.
Moudré rady nemám, ale odkaz na povzbudivé a zajímavé video ano
https://youtu.be/XRuwh--TaqM
Možná někoho osloví.
@siruius: zkuste se ohledně svátosti smíření inspirovat články na Robově blogu zde na Signálech:
https://rob.signaly.cz/rubrika/svatost-smireni
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.