Bohoslužby velikonočního třídenní jsou vyjímečné, mají v sobě velké bohatství. A možná nám občas něco z jejich krásy, bohatství a souvislostí uniká, protože o nich prostě nevíme. O malý vhled do velikonoční liturgie jsme poprosili P. Radka Tichého, který vyučuje liturgiku na KTF UK.

 

Slovo eucharistie máme neodmyslitelně spojené se mší svatou. Jako eucharistickou modlitbu označujeme tu dlouhou část, kdy kněz sám mluví k Bohu, přičemž někde uprostřed je proměňování. Kdo zvládne pozorně naslouchat modlitbě kněze, jistě si již všiml, že se jedná o modlitbu díků a proseb, kterou se kněz nemodlí sám za sebe, ale jménem všech, kdo jsou na bohoslužbě přítomní. Proto na začátku všichni voláme, že je důstojné a spravedlivé vzdávat Bohu díky, proto na úplném konci odpovídáme „amen“ – protože se nasloucháním připojujeme k tomu, co kněz pronáší. Eucharistickou modlitbu křesťané převzali od Židů. Jejich typická modlitba spojovala právě poděkování a na ně navazující prosbu a byla odpovědí na Biblickou výzvu „kdo přináší oběť chvály, ten mne ctí“ (Žl 50). Naše proměňování při mši je součástí děkovné části (eucharistie znamená řecky právě díkůvzdání), v níž se rozpomínáme na veliké Boží činy, především Ježíšovo velikonoční tajemství uvozené poslední večeří.

 

foto: Miroslav Snopek, www.clovekavira.cz

 

O velikonoční vigilii se však setkáváme s dalšími modlitbami, které jsou vystavěny úplně stejně, jako eucharistická modlitba nad chlebem a nad vínem. Hned první z nich je známý Exsultet, chvalozpěv na velikonoční svíci. Většina lidí si z něj pamatuje hlavně zmínku o pilné včele. Když se však zaposloucháme, zjistíme, že se jedná o „eucharistickou modlitbu“ nad svící, v níž nejprve Bohu děkujeme za skutečnost vykoupení a v níž ho dále prosíme, aby světlo vzkříšení proniklo také naše temnoty. Exsultet dokonce obsahuje stejný dialog, jaký známe ze mše (Vzhůru srdce… Vzdávejme díky… atd.) a velkou odpověď všech: Amen. Exsultet se také zmiňuje o tom, že církev Bohu přináší svíci jako oběť. Je vidět, že podobností mezi eucharistickou modlitbou nad chlebem a vínem a „eucharistickou modlitbou“ nad svící není málo. A co více: když je po proměňování, ke chlebu a vínu se chováme jako ke Kristu, klekáme před ním, uchováváme ve svatostánku, modlíme se. Ale po Exsultetu se ke svíci chováme obdobně – jako k živému symbolu vzkříšeného Krista: okuřujeme ji kadidlem a uchováváme v presbytáři vedle ambonu či oltáře. Samozřejmě, Paškál neobsahuje Pánovu přítomnost stejně jako Kristovo Tělo a Krev. Ale důležité je uvědomit si, že modlitba chvály a díků způsobí, že z obyčejné svíce se stane živý symbol vzkříšeného Krista.

 

Ve Velikonoční vigilii máme ještě jednu podobnou modlitbu, je to modlitba nad křestní vodou. Také ona kdysi začínala stejným dialogem „před prefací“, také ona je modlitbou díků a prosby, také ona způsobuje, že se z obyčejné vody stává nástroj spásy. A podobně jako eucharistii či paškál, také křestní vodu i po skončení bohoslužby uchováváme v kostele, alespoň po celou dobu velikonoční.

 

Eucharistii – svátosti Těla a Krve Páně – v pravém slova smyslu se nikdy nic nevyrovná! Vzkříšený Kristus je s námi v proměněném chlebu a vínu zcela mimořádným způsobem. Je však užitečné uvědomit si, že modlitba církve, modlitba díků a prosby, je vystavěna podobným způsobem a že má velkou moc. Může to být inspirace také pro nás: jednak být při Velikonočních obřadech pozorní a vnímaví, ale jednak svou osobní modlitbu prožívat jako díky a prosby. Pak se – stejně jako pšeničný chléb, svíce ze včelího vosku, či křišťálová voda – začne proměňovat i náš vlastní život. 

P. Radek Tichý

(@radektichy)