Milosrdenství - ústřední téma letošního roku. O Božím milosrdenství napsal už v roce 1980 sv. Jan Pavel II. encykliku a my vám z ní nabízíme krátký úryvek. Text to není úplně snadný, vyžaduje větší dávku pozornosti. Rozhodně ale stojí za to se nad článkem zastavit a zamyslet, možná i právě v souvislosti s nastávající nedělí Božího milosrdenství (3.4. 2016). Celou encykliku najdete ZDE .

 

(foto: Miroslav Novotný, www.clovekavira.cz)

V eschatologickém završení se bude milosrdenství jevit jako láska, zatímco v tomto světě, v lidských dějinách, které jsou zároveň dějinami hříchu a smrti, se musí láska projevovat především jako milosrdenství, a tak se také realizovat. Kristův mesiášský záměr, záměr milosrdenství, se stává programem jeho lidu, programem církve. V samém středu tohoto programu stojí vždy kříž, protože v něm dosahuje zjevení milosrdné lásky svého vrcholu. Dokud "to, co dříve bylo", nepomine, bude kříž existovat jako "místo", o kterém lze uvést ještě jiná slova z Janova Zjevení: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě." (Zj 3,20) Zvláštním způsobem také Bůh zjevuje své milosrdenství, když vybízí člověka k "milosrdenství" vůči svému vlastnímu Synu, vůči Ukřižovanému.

Kristus, právě jako Ukřižovaný, je Slovo, které nikdy nepomine, je ten, kdo stojí u dveří a klepe na srdce každého člověka. Neodnímá mu svobodu, ale snaží se právě z lidské svobody "vykřesat" lásku, která je nejen projevem soucitu a jednoty s trpícím Synem člověka, ale jistým způsobem i "milosrdenstvím", které každý z nás prokazuje Synu věčného Otce. Cožpak může být v celém Kristově mesiášském díle, v celém zjevení milosrdenství skrze kříž ještě více zachována a zdůrazněna důstojnost člověka, než když určitým způsobem zakouší milosrdenství ten, kdo zároveň "milosrdenství prokazuje"?

Právě takové smýšlení vůči člověku Kristus projevuje, když říká: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto ... pro mne jste udělali." (Mt 25,40)Také slova z horského kázání: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství"(Mt 5,7), poskytují svým způsobem souhrn celé Radostné zvěsti, celé podivuhodné výměny, která je tam skrytá a která je prostým, silným a zároveň i "milým" zákonem celého řádu spásy. Slova téhož horského kázání, která již od počátku ukazují možnosti lidského srdce - že totiž lidé jsou schopni milosrdenství -, odkrývají současně nejhlubší Boží tajemství: onu nevyzpytatelnou jednotu Otce se Synem a Duchem svatým, v níž láska objímá spravedlnost a otevírá cestu milosrdenství, které zase naopak odhaluje dokonalost spravedlnosti.

Velikonoční tajemství - to je sám Kristus na vrcholu zjevení tajemství nepochopitelného Boha. Tehdy se naplňují až do krajnosti slova pronesená ve večeřadle: "Kdo viděl mne, viděl Otce." (Jan 14,9) Neboť Kristus, kterého kvůli člověku Otec "neušetřil" (Řím 8,32) a který ve své bolesti a ponížení na kříži nezakusil lidské milosrdenství, zjevil ve svém zmrtvýchvstání celou plnost lásky, jakou má Otec k němu a v něm ke všem lidem. "On není Bohem mrtvých, ale živých!"(Mk 12,27) Kristus ve svém zmrtvýchvstání ukázal Boha milosrdné lásky právě tím, že na sebe jako cestu ke zmrtvýchvstání přijal kříž. A proto když si připomínáme Kristův kříž, jeho utrpení a smrt, naše víra i naděje se soustřeďují na Zmrtvýchvstalého. Především na toho Krista, který "navečer ... prvního dne v týdnu ... stanul mezi nimi" ve večeřadle, kde byli učedníci shromážděni, "dechl na ně a řekl jim: ,Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou'". (Jan 20,19-23)

To je Syn Boží, který ve svém zmrtvýchvstání na sobě do hloubky prožil milosrdenství, to jest Otcovu lásku silnější než smrt. A zároveň je to ten Kristus, který až do konce a vlastně ještě za konec svého mesiášského poslání představuje sám sebe jako nevyčerpatelný zdroj milosrdenství, totiž té lásky, která se má v další perspektivě dějin spásy v církvi neustále projevovat jako silnější než hřích. Velikonoční Kristus je definitivní a věčné vtělení milosrdenství a jeho živoucí znamení: dějinné i eschatologické zároveň. S tímto vědomím vkládá velikonoční liturgie do našich úst slova žalmu: "O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně."(Ž 89(88),2)