V církvi svaté nachází jeden v druhém oporu.“

(Sv. Řehoř Veliký )

 

 

„Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratří. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha Svatého se všemi vámi.“ (2 Kor 13,11-13)

 

 

 

Téma

Církev je nejen tajemství a obraz života trojjediného Boha, ale též společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem Svatým, do kterého jsme byli pozváni a přijati; jsme lid sjednocený Bohem. Z této skutečnosti vyplývá důležitost společenství křesťanů mezi sebou. Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí konstatuje: „Toto dvojí společenství – s Bohem a mezi námi – se nedá rozdělit. Kde se zničí společenství s Bohem, což je společenství s Otcem, se Synem a s Duchem Svatým, tam se také zničí základ a zdroj společenství mezi námi. A tam, kde se nežije společenství mezi námi, také společenství s trojičním Bohem není živé a pravdivé.“

 

 

Církev, farnost jako společenství

 Aby se církev stala realizovaným společenstvím, místem vzájemné lásky a přátelských vztahů, uskutečňováním živé víry, je třeba zdůraznit hodnotu a roli malých skupin věřících. Farnosti jsou někdy velké a anonymní, jindy zase malé, ve kterých se jen obtížně hledají podobní lidé. Důvody jsou ale i další: izolovanost současných lidí (virtuální svět) a potřeba sdílení víry a vzájemné podpory těch, kdo o její prožívání mají hlubší zájem. To vše jsou důvody, proč církev oceňuje přínos malých skupin křesťanů. Početná farnost se tak stává komunitou malých společenství. A malá farnost je obohacena tím, co její členové načerpají jinde. Věřící tak snáze prožívají víru jako styl života a ne jen jako nedělní chození na bohoslužbu odtrženou od zbytku týdne. Význam malého společenství pro mladé lidi spočívá i v tom, že ve svém vývojovém stupni ke svému lidskému rozvoji kvalitní skupiny vrstevníků potřebují. Dalším důvodem je skutečnost, že společenství je prostředím, ve kterém snáze dozrává a upevňuje se jejich víra. Stejně tak je v současné době důležité společenství mladých rodin s dětmi. Rodina si dnes zdaleka nevystačí sama, ba naopak potřebuje oporu, sdílení, pomoc, inspiraci, společnou modlitbu. Proto se hovoří o nutnosti, aby malá společenství vytvářeli také kněží mezi sebou a s laiky. Malé společenství může být vytvořeno i mezigeneračně, mnohdy bývá spojeno s náklonností ke konkrétní spiritualitě (řehole, hnutí) nebo se společným zájmem (studium Bible, modlitba).

 

 

Praxe malého společenství

Malé společenství je tedy skupina věřících, kteří vytváří vzájemné intenzivní vazby a společně žijí víru. Inspirují se Božím slovem, které společně čtou, uskutečňují, sdělují si osobní svědectví z života s Bohem, studují víru a nejrůznějším způsobem si pomáhají. I když je důraz položen na vzájemné vztahy, přesto jde o více než o dobrou partu či o sehraný tým. Jedná se o setkání s přáteli kvůli Kristu a s Kristem. Většinou půjde o skupinu kolem deseti lidí s užšími osobními vztahy. U mladých lidí bude ideální dělení podle věku 13–15, 16–18, 19–… let.

 

Funkčnost společenství vyžaduje, aby někdo z jeho členů (minimálně jeden, lépe dva a více) za něj vnímal větší míru odpovědnosti a přijal úkol jeho vedení. Jedná se pak o animátory, kteří jsou tmelem vztahů, zapojují ostatní a dbají o hodnotnou náplň setkání. Život společenství se odehrává především v běžném přátelském kontaktu a pak na pravidelném setkání (ideálně jednou za týden či dvakrát v měsíci) a při občasných akcích (oslavy, služba, prázdninové akce). Malé společenství je též otevřeno pro svou farnost, vikariát (děkanát), pro město, ve kterém žije. Společenství se nikdy nesmí izolovat od druhých. Naopak, je třeba, aby jeho členové společně obohacovali druhé a přispívali celku. Jedná se o službu mladším či starším generacím, hlídání dětí rodinám, převzetí odpovědnosti za nějakou farní aktivitu. Proto je mimo jiní důležité, aby měli mladí lidé zástupce ve farní pastorační radě.

 

Pravidelná setkání, která se konají na vhodném místě (fara, byt) mají mít dohodnutý harmonogram, přesný začátek a program.

 

Příklad harmonogramu:

– základem je „být doma“ (přijetí, prostředí, výzdoba, pohoštění, písně…),

– modlitba na úvod a závěr (někdy jí lze věnovat i delší čas),

– sdílení života,

– téma pro život vycházející z Písma svatého,

– vzdělávání ve víře (katechismus),

– možná je i hra,

– společné plánování.

 

 

Nenechat se odradit

Na zemi k dokonalému společenství směřujeme a v různě intenzivní míře ho prožíváme. Je třeba realismu, který vnímá důležitost míst uskutečňování lásky a společenství, ale na druhé straně si je zároveň vědom ohrožení kvality vzájemných vztahů. Příčinou je svoboda člověka, která je stále náchylná k odmítnutí dobra, pravdy a lásky (srov. Spe salvi, 15, 24). Společenství tedy vyžaduje stálou snahu všech jeho členů a opravdovou lásku. Zkušenosti s malým společenstvím budou tedy mnohdy poznamenány lidskou slabostí. I přes lidskou klopotnost jsou však setkání důležitá, protože je v nich možné zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána (srov. Vita consecrata, 42). Jak sám Ježíš řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

 

z publikace Dar společenství církve

vydal sekretariát Sekce pro mládež ČBK a AKSM
2015

redakčně kráceno

 

foto: Člověk a víra